Březen 2019

Výlet do Roztok nad Vltavou

24. března 2019 v 16:00 | Michaela |  Putování
Musím být na tu Zuzanu hodnější, a pořád jí nepředhazovat, jak mě v červnu před dvěma roky odtáhla hladovou z milionářské svatby. A první jídlo bylo až v půl čtvrté v hospodě s velmi nepříjemnýma holčinama, ale se skvělou tlačenkou. To byl původně výlet na Křivoklát se zastávkou na svatbě syna naší kamarádky. Já před rautem odejít nechtěla. Ono pár svatebních koláčků a pár panáků hlad především vyrobí. Taky bylo strašný vedro a Křivoklát se vůbec nepřibližoval, až jsem v jedný vesnici řekla, že na hrad prcám a jestli tady mají nádraží, jedu domů. Měli. Možná proto jsem neudělala z výletu ani zápis, ale na odpolední koupání v Berounce vzpomínám nadšeně pořád. Plavky jsme neměly, tak jsme srdnatě vlezly do vody nahaté, že byla všude kolem spousta lidí nám ani nevadilo. Opilí vodáci na nás volali Hele víly! Když připluli blíž, jen zklamaně konstatovali Ale starý! Jsem zdatná plavkyně a Berounka byla mělká, neměla jsem tedy problém zvednout ruku v neslušném gestu.

Jsem takový vyčítací typ, proto jsem taky dvakrát rozvedená, musím si Zuzanu opravdu hýčkat, protože včerejší výlet byl fakt bombový. Ona vymyslí trasu, stáhne mapu, bere v potaz, že chci jet vlakem, řekne mi, kde a v kolik mám čekat. O nic se nemusím starat. Nejdříve se sice jelo busem do Přední Kopaniny, ale cesta odtud byla krásná. První zastávka v Kopanském mlýně a dva Aperoly u stolku na břehu rybníku.


Sluníčko hřálo a zatím klid, v této pohodě jsme došly až do Únětic. Tam bylo pravý turistický peklo. Námi vybraná hospůdka byla narvaná k prasknutí, chtěly jsme vzít zavděk Únětickým pivovarem, ale tam to vypadlo stejně. Strašně lidí, cyklistů, psů, parchantů. Čůrat se nám chtělo, trošku diskomfort. Cesta do Roztok vypadala stejně, jako by se všichni z Únětic rozhodli jít do Roztok a naopak. I když tolik lidí tam snad ani žít nemůže. Minuly jsem zchátralou restauraci Maxmiliánku. To mi vždycky přijde strašně líto, když vidím takový zmar.


Na začátku Roztok, v Tichém údolí je naštěstí velmi příjemná hospůdka, Zuzana si pamatovala, že nás předloni nechtěli pustit dovnitř se psem, tenkrát byla dost zima, zpruzeně jsme si daly panáka na zahrádce. Letos pivo, utopenec a jehněčí klobásky. Celá trasa byla pro rovině, do Roztok jsme těch 12 kilometrů ušly úplně jako nic, tak jsem se vyškrábaly i nahoru na náměstí, že si dáme něco sladkého v cukrárně. Dva panáky Baileys. Predávame len celú flašu. Dobře. Druhá šance, dva panáky Mistra Jägera. Tiež len celú flašu. Tak nic, nasraně jsem oddusala, úplně jsem zapomněla, že Zuzka chtěla i zmrzlinu. Dva Slováci v Café Rio, vedle Albert, už vidím ty místní jak si kupují předražený chlast u nich. Přesunuly jsme se plynule do Café-Bar Eiffel. Tam už žádný problém nebyl, jen nechápu, co pudí podnikatele z maloměsta dávat rádoby světová jména svým podnikům. Poseděly jsme na zahrádce, pak se už jen svalily zpátky dolů na nádraží.

Jsem květinářka

18. března 2019 v 22:00 | Michaela |  Povídání
Když jsem před dvěma lety od Zuzky přebírala firemní květiny, zpupně jsem si je chtěla vyfotit, zdály se mi ve špatné kondici, ale Filip mi demonstrativní focení zakázal. Jsem tomu ráda. Po dvou letech mé laskavé péče vypadají poněkud zuboženě. Například tráva v kanclu u ajťáků se snažila vyskočit z květináče. Kořeny vůbec nemá a hlízy (nebo co to je) držela v náručí, už už připravená k útěku. Nekompromisně jsem ji přesadila, hlízy jsem pečlivě zasypala novou zemí a udusala.

Kytky v zasedačce vypadají ještě k světu, ale to roští na pobočce v Jindřišské dělá vážně ostudu. Občas mi sice někdo ty obrovské květináče šoupne na topení v podlaze, ale sama vím, že je to chatrná omluva jejich stavu. Na netu píšou, že potos je rostlina doporučovaná začátečníkům. Pokročila jsem natolik, že bych se na několikametrových bezlistých šlahounech mohla klidně oběsit. S nadějí vyhlížím jaro, připravená k boji. Mám zem, lopatku a rukavice. Doma mi tajně koření několik výhonků, chystám se ty staré rozmotat, ostříhat a zasadit nové. Jen s fíkusem si nevím rady, zatím mě napadlo pověsit na holé větve velikonoční kraslice.

Věnováno mým drahým přítelkyním, Blondýnce a Vendy (řazeno abecedně).



Abych nevypadala jako úplnej lůzr, přikládám loňskou fotku karafiátků z mé zahrádky na okně

Balada z Karlína, Olga Scheinpflugová, 1935

13. března 2019 v 22:00 | Michaela |  Knihy
Kdysi dávno jsem viděla televizní inscenaci z roku 1984 s Jiřinou Švorcovu v hlavní roli. Myslím, že jsem byla nemocná, nebo nějak podobně se flákala doma a z nudy se dívala dopoledne na televizi. Ten syrový příběh dvou nešťastných lidí z období první republiky, kdy nebylo všechno Kristián, se mi moc líbil. Člověk za život vidí spoustu filmů a přečte mraky knihy, ale jen některé se zadřou někam do podvědomí a my si na ně občas vzpomeneme. Cíleně jsem se pak podívala na další zpracování z roku 2001 s Jiřinou Bohdalovou. Scénárista a režisér Zdeněk Zelenka, jak jinak když hraje Jiřinka, si příběh poněkud upravil v majetkových poměrech hrdinů. Na to jsem ovšem přišla až nyní při čtení knihy.

Je to takový tenký svazeček, Helga promine, žádné čím víc textu, tím vyšší honorář autorce. Karla Zimová žije dvacet let v Karlíně v suterénním bytě, v přední místnosti má ruční mandl, v kamrlíku bez oken spí a vaří. Dům je blízko viaduktu a vlaky v noci strašidelně rachotí. Do Prahy přišla z vesnice, když si její sestra přivedla do rodné chalupy ženicha a pro ni tam už jaksi nebylo místo. Karla se ve dne dře u mandlu, počítá každý halíř, v noci ji sžírá hrozný strach ze smrti. Ze smrti uškrcením nebo udušením. V dětství viděla svého oběšeného otce a vzpomínky ji pronásledují téměř k zbláznění. Osamělý život staré panny změní až dědictví po sestře. Karla se rozhodne, že se vdá, aby se konečně zbavila strachu, protože když je teď bohatá, je riziko vloupání větší, přitom o dědictví nikomu neřekla. A ty vlaky v noci, ani by ji nikdo neslyšel volat o pomoc.

Přes seznamovací kancelář si najde starého mládence Václava. Je vychovaný a jemný, bývalý sluha v bohatých domech. Svatba. Všechno růžové. Dva osamělí lidé, kteří už nedoufali v nějaký vztah, domov, ztrátu panenství apod. Jenže žádné štěstí netrvá věčně, je hospodářská krize a Václav přijde o práci inkasisty. Karla nejvíc řeší, co řeknou lidi, co to má proboha za neschopného chlapa. Moc se bojí výsměchu a vyhání muže do zimy, aby ho doma náhodou někdo neviděl. Nějaká služka s košem prádla třeba, která by to všem v ulici vykvákala. Václav je ponížený a zoufalý, najde si též nezaměstnaného souputníka, který ho naučí kouřit, tahá do hospody, nabádá k okrádání manželky. Shodou okolností mandl nyní dobře prosperuje, Karla vydělává jednou tolik než před svatbou.

Proč se vlastně vdávala? Přece protože se strašně sama bála. A bojí se zase, když se muž toulá večer po putykách. Oba strašně zhrubli v mluvení i v chování. Karla je zlá, předhazuje mu, že ona je ta bohatá a úspěšná. Václav ji nenávidí. Konec může být jenom špatný, a taky je. Karlu potká to, čeho se nejvíc bála. Václav ji ve vyhrocené hádce uškrtí. Volaní o pomoc nikdo neslyší, po viaduktu právě supí vlak.

Zdroj: Aukro

Bulovka forever

7. března 2019 v 22:00 | Michaela |  Povídání
První, co se mi pondělní ráno povedlo, bylo šťouchnout se do jediného vidoucího oka. Dávala jsem si zvlhčující gel. Bolelo to. Hodně. Hodinu jsem se utěšovala, že jsem hysterka, že to nic není, že bude stačit úterní kontrola druhého oka na očním na Bulovce, kam jezdím pravidelně od července! s poškozenou rohovkou. Jenže víčko při mrkání dost drhlo. Přehodnotila jsem tedy své priority, nemusím do práce, protože mi Šárka přinese domácí vajíčka, protože školení, protože zákaznická linka a tak.

Vzali mě přednostně, cák jsem se přiznala a brečela, že nechci zavřít do blázince za sebepoškozování. Opět eroze rohovky, musí mi oko zavázat. Jemně jsem připomněla, že na to druhé skoro nevidím. Mám tedy někomu zavolat, ať si mě vyzvedne. Nešťastně jsem fňukala, že dětem nechci volat, jedno je ve škole, druhý asi spí po víkendové šichtě, nechci tu čekat. Těm dvoum dospělým lidem říkáte "děti", ptala se už nakvašená doktorka. Pořád jsou to přece moje děti, bééé. Paličatě jsem trvala na tom (jsem býčice), že si zavolám taxíka. Objednala jsem si taxi před hlavní vrátnici. Sestra mi obvázala téměř celou hlavu. V tu chvíli to začalo být hodně zajímavý.

Mátožně jsem došla k vrátnici, kde jsem si uvědomila, že jsem měla dispečerce říct, že tam budu stát se zavázaným okem, ale v podstatě slepá bába, aby ke mně řidič došel, protože já jsem žádný žlutý áčka neviděla, já neviděla nic. Občas nějaký taxík i projel, ale neviděla jsem dovnitř, jestli je volný. Zase jsem měla na krajíčku. Mobil mi byl úplně k ničemu. Stála jsem tam jak svatá Dala. Nakonec jsem se rozhodla jet domů sama, co taky jinýho, že. Šla jsem opatrně, když jsem měla pocit nějaké překážky, hezky jsem zastavila, nejhorší byly kupodivu kočárky, ty jsem viděla fakt až na poslední chvíli, přes silnici v chumlu ostatních, teda aspoň myslím.

Tramvaje z Bulovky jezdí všechny na Palmovku, nemusela jsem se trapně ptát na číslo. Nejhorší byly pevné schody do metra. Viděla jsem jenom příkrou šedou díru. Ručkovala jsem po zábradlí. To blejskavý jezdící schody se žlutým pruhem, to je jiný level. Pěkně jsem naskočila a jela. Z metra rovně domů, ale jak jsem ta pravicová volička, táhlo mě to doprava, zarazila jsem se o lavičku. Menší zápas s klíči u domovních dveří a už jsem byla v bezpečí. Jasný bobřík odvahy. Oběd jsem si ohřála na první dobrou, ale plotýnka mi nešla vypnout, nějak jsem se pořád nemohla trefit. V rychlém sledu rudly a zhasínaly všechny ostatní. Nakonec jsem vypnula varnou desku jističem na zdi.

Konečně přišly oči, Druhorozený se vrátil ze školy. Po kom je takový cynik? Pobaveně hlásil, na jaký stupeň byly zapnuté plotýnky, odpovídal na doručené sms, vytočil mi Kristinu, abych jí mohla vysvětlit, proč jsem se ráno neozvala jestli chci makovou bábovku, vytočil mi Prvorozeného, aby mě odvezl druhý den na kontrolu. Schoval se mi v koupelně, ale hrozně funěl, hluchá zatím nejsem. Večer ještě odpovídal na zprávy Patočkovi. Vykend bil kratký, dobrou moč, zlobil mě. Jestli tohle uvidím, až uvidím, zbiju tě.

Druhý den mi obvaz sundali, hojí se to dobře, už budu hodná.

Ženy v běhu (2019), ČR

5. března 2019 v 12:00 | Michaela |  Filmy
Do kina chodím děsně málo, ale Ženy v běhu všichni chválí a na ČSFD mají 80%. Vypsala jsem do naší Vyšehradské skupiny matek na WhatsApp nedělní termín do kina Atlas. Ty potvory buď už film viděly nebo byly na horách. Na poslední chvíli se přihlásila Iva, byla jsem ráda i přesto, že má permanentně naváto, protože se s ní rozvádí manžel. Smála se jak Patrik Hartl.

Příběh je velmi jednoduchý, dobrá žena chce svému zesnulému muži splnit poslední přání a uběhnout maraton. Naštěstí má tři dcery, takže na trati solidárně neumře, ale spolu se rozdělí na štafetu. Pár dobrých vtipů, ale takových předvídatelných a holky samozřejmě běžet nechtějí. Výborně obsazené role. Ondřej Vetchý mě zklamal snad jen v dílku Život je život (stejný scénárista). Velmi fotogenický Vyšehrad, kde trénují, to jsme s Ivou úplně vrněly blahem. Celý to bylo takový líbivý a konec tak přeslazený, až mi úplně slepil pusu. Nebo to byly ty tři cuba libre předtím? Nicméně scénku s vrácením ukradeného batohu s urnou bych nevydýchala ani s litrem rumu v sobě. Ta už byla vážně ze šuplíku sci-fi.

Zdroj: Novinky.cz