Srpen 2018

Na Černém Mostě

28. srpna 2018 v 20:00 | Michaela |  Pohoršená
Na Černém Mostě, sídlišti na okraji Prahy, bydlím dvacet let, stěhovala jsem do úplně novýho bytu. Za tu dobu se obyvatelé čtvrti značně proměnili. Jak říká moje matka Černý Most je opravdu černý. Sídliště chátrá, rozbitý lavičky, všude jsou odpadky, psí hovna a nákupní vozíky. Okolo stanice metra se navíc se potulují různý individua a žebráci, na lavičkách chrápou opilci. Když na návštěvu z Teplic nad Metují přijela Soňa, šla jsem jí raději naproti. Hned nás zmerčil takovej smradlavej týpek a vyrazil naším směrem. Ještě neotevřel pusu a už jsem na něj zle zasyčela Ani to nezkoušejte. Jen udělal čelem vzad. Soňa byla jak v Jiříkově vidění.

V sobotu jsem šla nakoupit. Dědek na lavičce s krabičákem v ruce se na mě otočil. Preventivně jsem se zatvářila zhnuseně, asi jako když jsem Prasátku říkala, že na tu VĚC v koupelně nebudu sahat, ať si koupí novou. Ta věc byla záchodová štětka dokonale obalená hovnem. Dědek se usmál a povídá Mladá paní vám to sluší, máte hezký botičky. No, celá jsem zjihla, ne že né. Včera zase jeden kořala vrávoravým krokem přitančil, jestli nemám ňáký drobný. Byl určitě mladší než já, fakt tohle somrování nesnáším. Moudře jsem mu poradila, že jestli potřebuje peníze, ať chodí do práce, že já i moji kluci taky chodíme. Zamyšleně pokýval hlavou. Hmm, to mě ještě nenapadlo.

Válka s puberťákem (vlastním)

19. srpna 2018 v 20:00 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Druhorozený propadl ve třeťáku z práva, na konci srpna dělá reparát. Válku jsem vyhlásila hned na začátku prázdnin. Rozhodla jsem se pro bleskový ale čekaný úder, vyhrožuju už několik let. Bóďa, náš firemní ajťák, nejdříve přehesloval wifinu, pak mu od netu počítač odpojil úplně. Musím říct, že jsem čekala bouřlivější reakci na akci než jen nasraný obličej. V záloze jsem měla připravené i ruční zbraně. Synek v poklidu začal hrát hry, které má v počítači nainstalované nebo se dívá na filmy. Neučí se vůbec. Když mu došly akční filmy, zhlédnul Pretty Woman a Shreka.

Vlastně se žádná válka nekoná. Sedí spokojeně na sedačce vedle mě a hraje si s mobilem. Můžu se nechat přejmenovat? Můžu se jmenovat Míša?, ptá se. Chce i mé příjmení. Všichni se jmenujeme po svých otcích, na schránce máme tři jména. Můžeš. A proč? Abysme byli oba Míša. Jak mi budeš říkat? Budu ti pořád říkat Prokope, protože jsem ti tohle jméno vybrala. Uraženě odchází do svého pokoje, mé budoucí ložnice. Za chvíli mi zvoní telefon, na displeji Míša. Já jsem Míša! a žádnou jinou v mobilu nemám, sakra. Nechápavě hovor vymáčknu. Co to, do prdele, je? Straší tady nebo co? Vzápětí se přiřítí vytlemený Druhorozený. Proč mi nebereš telefon, Míšo? Ten pacholek si hrál s mým mobilem a přejmenoval se aspoň v něm. Občas propadám depresi, že se mi výchova úplně nezdařila, na druhou stranu kdyby ho vychovával Ex, tak má dodneška dudlík.

Miss Hanoi (2018), ČR

15. srpna 2018 v 20:00 | Michaela |  Filmy
Jsem stále doma a už mi dost hrabe, proto jsem vytáhla Druhorozeného do kina. Kompromis při výběru filmu je tedy zřejmý. Velmi nerada jsem šla do našeho multikina, ale nebyla jiná volba, v rámci vycházky víc nestíhám a i synek by dál nešel. Lístky drahý, a ještě si ti parchanti drze řeknou o příplatek za lepší sedadla vzadu. To určitě. Vedle mě samozřejmě frajer s tím největším kyblíkem popcornu. Fuj. Zlatý Světozor.

Kdysi jsme spolu byli i na Raluce, prvním filmu režiséra a scénáristy Zdeňky Viktory. Nepřekvapil tedy stejný mustr, kdy se dlouho neděje nic a pak hrrr, všechno je jinak a rychlý konec. Ha Than Špetlíková jako první vietnamská policistka v ČR. Ve Varnsdorfu se stala vražda, s jejím vyšetřování přijede pomoct zkušený David Novotný. Stopy ho zavedou do místní vietnamské komunity, kde se Špetlíková stává naprosto nepostradatelnou. Ona je opravdu krásná, ovšem ve filmu ze všeho nejvíc běhá a pláče. Natáčelo se i v pražské Sapě. Záběry odtud a z autentických domovů Vietnamců jsou asi ty nejzajímavější. Trochu Kriminálka Anděl, ale na Švehlíka se líp kouká. Pan režisér si střihnul malinkou roli patologa. No, neměl by takový věci dělat.

Zdroj: ČSFD

Do tmy, Anna Bolavá, 2015

11. srpna 2018 v 22:00 | Michaela |  Knihy
Anna je od dětství posedlá sběrem léčivých rostlin. Sběr je pro ni to nejdůležitější v životě, stává se drogou, která ji ovládá. Anna sbírá lípu. Anna sbírá přesličku. Anna sbírá měsíček. Anna sbírá diviznu. Anna sbírá hluchavku. Anna sbírá třezalku. Anna sbírá ořešák. Anna sbírá tužebník. Anna sbírá řebříček. Jediné zpestření práce je úterní výkup usušených rostlin. Dozvíme se, že Anna byla vdaná a že je nemocná, evidentně. To je všechno. Pro mě dost málo.

Z mého pohledu možná knize uškodilo, že jsem ji četla nedlouho po Houbařce, která se mi líbila a je s knihou Anny Bolavé hodně srovnávána. Zpočátku jsem měla pocit, že čtu stejný příběh, ta podoba je fakt zarážející.
Cena Magnesia Litera za prózu.


Co na Blog.cz chybí?

7. srpna 2018 v 10:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Mně chybí mé oblíbené blogerky, které byly aktivní, když jsem začala blogovat. Bavily mě moc a byly mi inspirací. Některé zdrhly jinam, Kočkomilka, Dorka, Baruška. Některé se staly matkami a píšou málo nebo skoro vůbec, Bloudička a Martinka. Líbila se mi i Aglaja Vopajšlíková, já seriál Taková normální rodinka miluju a jméno blogu mě hned zaujalo. Kam se ztratila krásná Karol, kterou se snažil sbalit Druhorozený. Některé vystřelily jako rakety a najednou je na blogu mrtvo, Gabriela. Tři deci psaní taky zabalila. Jako bonus jeden muž, Strážník obecní policie, vzdal nejen blogování, ale možná i tu práci, blog je zrušený.

Asi nejvíc mi chybí Lucie Česalová, napsala jsem jí v červnu mail, jak se jí daří. Je v pořádku, jen nemá čas, ale odpověď je tak kouzelná, že se ráda o kousek podělím:
Kluci jsou celkem v pohodě, jen ten nejstarší (myslím Tondu) ve chvíli, kdy překročil "pade", je protivnější (asi přechod bo co), prostřední je zlatíčko a nejmladšímu moc nerozumím. Nechce mluvit česky a já pro změnu nejsem ochotná s ním komunikovat italsky. Tak je to takový hodně veselý, nicméně pohlavek je internacionální a tím pádem se dohodneme vždy. A protože ho zatím lehce přeperu, je vlastně i s ním vše O.K.

Vy vtipný, úžasný holky s nadhledem, vraťte se zpátky a pište na Blog.cz!

Komu dát místo v srdci?

4. srpna 2018 v 12:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Moje místo v srdci zabrala mléčná čokoláda Ritter Sport s celými mandlemi a dost se v něm, potvora, rozvaluje.

Zdroj: nemeckyeshop.cz

Padesátka v nemocnici II

1. srpna 2018 v 10:00 | Michaela |  Povídání
Pořád si pamatuju to tetelivé chvění, se kterým jsem vítala nový rok. Tu víru, že to bude rok dobrý, protože končí osmičkou. Mám ráda sudá čísla. Jak jsem se klepala na čtyřdenní svátky. To je přece malá dovolená. A jak to dopadlo? Velikonoce. Prásk. Operace tříselné kýly na Bulovce. Červencové svátky. Prásk. Zánět rohovky a týden na očním na Bulovce. Člověk (já) se nemá dopředu na nic těšit nebo si plánovat, jak si užije celých čtrnáct dní doma bez Druhorozeného. Jak si bude domů tahat chlapy (Patočku) a vařit jenom tatarák. Nakonec jsem byla zalezlá jako krtek, i jsem tak vypadala. Jedno oko oteklé a zavřené, ekzém z mastičky, to druhé unavené, otevřené na škvíru. Žaluzie permanentně zatažené. Mám problémy s rohovkou dlouhodobě, ale v posledních letech jsme spolu vycházely celkem dobře, ve špitále jsem naposledy ležela v roce 2005.

Před nástupem do nemocnice jsem se snažila pozitivně namotivovat. Vynikající wifina, teče tam teplá voda, doma jsme měli zrovna odstávku. Voda první dva dny tekla taky studená a můj stav mi nedovoloval na noťasu moc blbnout. A Bulovka je široko daleko známá hnusným jídlem, přežívala jsem na čokoládě od návštěv. Když pominu roztomilý zlozvyk sestřiček nechávat otevřené dveře pokojů, aby návštěvy na chodbě měly dostatečný přehled, nemůžu si na jejich péči stěžovat. Jen prostě ten nedostatek soukromí nesnáším. Toalety společné s muži, genderově nevyvážené, protože dvě pro ženy a jedna pro muže. Možná třetí kabinku nechat pro ty, co nevědí, co jsou.

Měla jsem velkou kliku, protože víkend jsem strávila na pokoji sama s posledními zápasy MS ve fotbale. Propustili i tu paní, co ve dne v noci spala na zádech s otevřenou pusou a chrápala jak grizzly. Ovšem v pondělí byl pokoj opět v plné palbě, vedle mě zmatená babička, která najednou přestala vidět, pak jedna nezajímavá babka a Iveta, ta byla vážně boží. Nechci být vošklivá, ale její IQ bylo tutově dvouciferné. Mladší než já, ale zanedbaná a tlustá. Když měla zaplatit pětikilo za vyšetření, řekla, že nemá peníze. Chápu, taky bych byla nasraná, ale zaplatila. Já bych na rozdíl od ní ušetřila za cigára a dvoulitrový lahve kofoly, co pila. Při obědě se mě zeptala, jestli mi nebude vadit, když to po mně dojí. Nebude. Na talíři mi zbyly rozvařený kolínka s UHO.

Slepá babička, měla na jedné straně postele zábradlíčko, aby nespadla. Vůbec nevěděla, kde je. Stáří je strašně smutný. Najednou stála v uličce a šinula se pomalu pryč. Prý chce čůrat. Zazvonila jsem na sestru, ale asi jsem akční hrdinka, protože než přišla, měla jsem babku svlečenou, posazenou na gramofonu a vyčůranou. Byla jsem napomenuta, že to nemám dělat, ale já měla strach, že to nestihne, měla jenom inkontinenční vložku. Ráno přišla sanitářka, že ji umyje. Babičce se nechtělo, sanitářce taky ne, odešla. Zase jsem před příchodem někoho dala paní vyčůrat a že nebyla umytá, bylo sakra znát. Tak jsem si řekla, prcám na to a jdu domů. Kapky do očí každou hodinu si můžu dávat sama. Ještě jsem si postěžovala primáři na jednu doktorku, nabonzovala sanitářku a udělala zápis do sešítku ohledně fuj jídla. Mají mě tam rádi. Docházím na kontroly každý den a vůbec mi to nevadí. Jen mám strach, že mě moje zdravotní pojišťovna už nechá odstřelit.

P.S. Je to dlouhý, bylo to dlouhý.