Červen 2018

Čím bude puberťák (vlastní)

28. června 2018 v 20:00 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Že Druhorozený nebude fotbalistou, jak si původně přál, bylo jasné, když ve třinácti letech seknul ze dne na den s fotbalem. Pak chtěl být modelem, jenže na casting mu chybělo pár centimetrů, opravdu jen dva. Škoda, byl by dobrý manekýn. U zrcadla se vždycky ptá Po kom jsem takovej krásnej. Po babičce Hele, říkám. Nechce věřit. Nedovede si v osmdesátileté babičce představit tu krásnou okatou holku s pevnýma čtyřkama, kterou kdysi byla.

Pak prohlašoval, že bude profesionálním hráčem LoLka. Skoro se přiblížil, nadějnou kariéru jsem mu zkazila já sabotováním jeho hraní zbabělými úskoky, jako například odnášením kabelu k wifině nebo vyhazováním pojistek. Přestala jsem jeho budoucnost řešit, koneckonců je to jeho budoucnost, že. Oddechový čas jsem si užívala jenom chvíli. Teď ve třeťáku propadl z práva, reparát dělá v srpnu. Asi chce být propadlíkem.

Rád mě točí, rád se ptá Můžu být zpěvákem? Můžu být hercem? Klidně odpovídám ano, broučku, můžeš být vším, co chceš, ale musíš pro to něco udělat. Můžu být gigolo? Ano, i gigolo můžeš být. Co na to potřebuju? A tentokrát jsem, mé milé čtenářky, pedagogicky selhala. Potřebuješ velký péro a pořádnou výdrž. To mám. Znělo to dost sebejistě, a protože jsme právě nakupovali v Globusu, ukážu na bábu s vozejkem. Tvoje potenciální zákaznice. Od té doby jsme o profesi gigola nemluvili.

Výlet na Rhodos

22. června 2018 v 20:00 | Michaela |  Putování
Vyrazila jsem s Ivou na cvičící týden na Rhodos, že její cvičenky jsou skvělé baby, jsem zjistila už na podzim v Srbech. Původní záměr byl sice ostrov Samos, ale zařídit pobyt pro 29 holčin (ehm, to jsme my) s možností cvičení není jen tak. Společné bydlení máme s Ivčou dávno vyzkoušené, manželská postel nás nerozhodila. Její muž je velmi šikovný optik, ale Iva si šla koupit cestovní balení zubní pasty samozřejmě bez brýlí. Koupila si Coregu, fixační krém na zubní náhrady. První ráno mi s pusou plnou lepidla říká, že si koupila nějakou blbou pastu. Ty vole, Ivčo, jsi nějak napřed, ale nevyhazuj, ještě se bude hodit. Na druhou stranu vám může potvrdit, že výrobek je opravdu kvalitní.


Chodila jsem cvičit jen ráno před snídaní, pak šup do moře si trochu zaplavat. V jedenáct byl aqua aerobic v moři, na ten se mi nechtělo, taky jsem byla líná si pořídit pomůcky. A jsem zřejmě introvert, protože taková šou, co ty holky předváděly, není nic pro mě. Chechtaly se a řvaly jak prokopnutý a zpívaly národní písně. V šest byl aerobic nebo zumba, prostě moc rychlý. Zato jsem nikdy nevynechala večerní posezení v baru u bazénu. Jakub z Dejvic nám tam míchal drinky. A míchal dobře. Nejvíc frčel Aperol. Celý pobyt jsme strávily s pokřikem jámas (na zdraví) a ťukáním. Saša upřímně přiznala, že ťukání je jediný moment, kdy je se svým mužem v kontaktu. S námi byla neustále.

Menší skupinka se rozhodla pro ranní výšlap do kapličky na blízké hoře, zrazovaly jsme je od plánu pro jeho nebezpečnost, když si výlet nenechaly rozmluvit, promptně jsme vymyslely záchrannou akci. Pokud se nevrátí ve stanovený čas, vyrazí zachránkyně ve třech skupinách. V první budou doktorky (psychiatrička, zubařka, očařka a rentgenoložka), ve druhé zdravotnický personál (tři porodní asistentky, zubní sestra a fyzioterapeutka) a v té poslední kadeřnice a vizážistky pro případnou úpravu před uložením do rakve. K našemu zklamání výlet proběhl bez problémů. A jestli smích vážně prodlužuje život, budu tu do sto dvaceti.


Houbařka, Viktorie Hanišová, 2018

19. června 2018 v 12:00 | Michaela |  Knihy
Tentokrát tip od Bloudičky a zřejmě máme stejný vkus nejen co se žrádýlka týče, protože knížka se mi líbila, jen ten konec se mi zdál takový useknutý. Příběh pětadvacetileté Sáry, která žije osaměle v chatce v Pošumaví a snaží se uživit sběrem hub. Ve vzpomínkách se vrací do minulosti a čtenáři velmi rychle pochopí, že byla v dětství zneužívána. To je v poslední době takové oblíbené téma, a kdo nebyl zneužíván, jako by ani nebyl.

Houbařka není naštěstí psaná aby primárně šokovala, není to žádný bulvár, ale citlivé a smutné vyprávění o tom, jak může vlastní rodina dítěti posrat celý život. Držíte Sáře pěsti moc, ale vidíte, že její boj o normální život je strašně těžký a na dlouhou trať. Hanišová píše hezky výstižně, žádná zbytečná slova. Jo, a kupodivu jsem se i zasmála.



O psím stáří

9. června 2018 v 10:00 | Michaela |  Povídání
Když si před sedmi lety vzal Prvorozený štěně z útulku, mohla jsem se zbláznit. Ano, nebydlel už doma, ale nechápala jsem, že se uváže k povinnostem, místo aby třeba vyrazil do světa, jak kdysi vyhrožoval. On se upíchnul se psem na Ládví. Takový podvraťák to je závazek na 15 let, strašila jsem ho, přitom jsem si sama nedovedla představit, co všechno starost o psa obnáší.

Dneska už to vím aspoň přibližně. Vím, že pes stárne jako člověk, dřív jsem o takových věcech vůbec nepřemýšlela. Nejstarší voříšek, kterého jsem viděla, byl dvacetiletý Michal. Nechtěla jsem majitelům věřit, že mu je vážně tolik, ale když přišel blíž, viděla jsem, jak je křehoučký, vypadal jak vylisovaný.

Večer potkávám starého pána se sedmnáctiletým pejskem, který už neslyší, nevidí a pomalu se šourá. Pejsek se občas zamotá a ztratí směr. Jsem celá naměkko. Minule jsem při venčení potkala paní, vezla prázdný sporťák, hlásila jsem se k ní i k pejskovi. Hned mi důležitě vysvětlila, že si je pletu, že její Fufík je stejně starý, na rozdíl od toho prvního je trop na nohy, ale myslí mu to dobře. Je furt v obraze. Zato Smolíkův Benny je už úplně mimo, procítěně sdělila. Fufík se vyčůral a sednul si. Panička ho zvedla, mrdla* do golfek s tím, že oni ještě obejdou blok. Dívala jsem se za nima a přemýšlela, čemu bych dala já ve stáří přednost. Jestli raději zdravé nohy nebo jasnou hlavu.

_________
* mrdnout oblíbený výraz Druhorozeného, synonymum slovesa dát/položit

Socializovaný puberťák (vlastní)

5. června 2018 v 20:00 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Druhorozený v podstatě neměl nikdy kamarády, když nepočítám teda Vašíka, se kterým se kamarádil od školky, spolu taky hráli fotbal. Dnes už se nevídají, jsem ráda. Z Vašíka vyrostl pěkný řízek, potřetí šel do prváku, zatímco Druhorozený je ve třeťáku. Inu, když mají rodiče dost peněz a dobré vůle, je možné vše. Nakonec střední školu vzdal úplně, ale u fotbalu zůstal, třeba se jím bude živit. Druhorozený přestal hrát fotbal ve třinácti a od té doby se věnuje hraní na počítači, kamarády má pouze virtuální. Co se týče vztahů s dívkami, tam je socializovaný velmi dobře. Ten tmavý vlas, co ležel na zemi u postele měřil půl metru.

V poslední době se situace přece jen lepší, občas doma mluví o některých spolužácích. O všech jako o autistech. Pochopila jsem, že slovo autista je v dnešní době normální oslovení. A protože je to běžné oslovení, říká mi doma (i venku) autistko. Bránila jsem se hodně. Nicméně oprávněnost oslovení jsem potvrdila, když jsem Druhorozeného poslala brzo ráno na dentální hygienu, bohužel o týden dříve. Nechtěl věřit, že jsem se vážně sekla. Sekla, ale ve finále jsem měla pocit zadostiučinění, dávno jsem mu říkala, ať zkusí adoptivní rodinu.

Po oslavě osmnáctin si konečně našel novou brigádu. To ho musím vážně pochválit, protože dostává hezký peníze, nedělá nic a chodí tam rád. Občas se za ním zastaví někdo ze třídy nebo kamarád, se kterým jezdil před lety na paintballový kemp. Konečně jsou okolo něj živí lidi. A člověk, v tomhle případě matka, se musí radovat i z maličkostí.

Karambol, Håkan Nesser, 1999 (česky 2017)

1. června 2018 v 20:00 | Michaela |  Knihy
První setkání s tímto autorem "severských detektivek". Díky Zuzaně, která dostala knihu od Ježíška. Četla ji teda na můj vkus dost dlouho. Nechápu. Já se chytla hned zkraje a měla jsem problém ji odložit, v metru jsem se musela soustředit, abych nepřejela, doma jsem dva dny nic nedělala. Hotovo. Přečteno.

Skvěle a logicky vystavěný příběh, kde od začátku víme, kdo je vrah. Sledujeme tedy myšlenkové pochody obou stran, jeho i vyšetřovatelů. Pár detektivek jsem už přečetla, neváhám napsat, že jsem byla nadšená. Každý v životě udělá špatnou věc, někdo blbost, někdo nebetyčný průser, někdo zaviní tragédii. Každý se snaží důsledek svého konání omluvit, svést na okolnosti, na náhodu, na někoho jiného. To je asi normální reakce nás všech. Zbavit se viny. "Celé to byla jen nehoda a nehody nemají viníky. Dokonce ani aktéry, jen faktory a objekty mimo veškerou kontrolu... Nic se nestalo."
Opravdu? I když přejel vožralej chlap mladýho kluka?