Květen 2018

Začátek a konec

26. května 2018 v 20:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
O svých dětech tu nepíšu moc laskavě, je načase prásknout i na sebe něco nepěkného. Třeba proč se mnou nechtějí chodit nakupovat potraviny (já teda s nima taky ne). Já si totiž při nákupu povídám, komentuju skoro každou věc, kterou dávám do tašky, a nejen ji. Chodím s velkou modrou taškou Ikea, košíky jsou moc malé, vozíky moc velké, mají špatná kolečka a celkově je nenávidím. Provedu vás tedy svým nákupem v Globusu od začátku do konce.

Dýňový chleba. Vezmu jenom půlku, nebudu ho zase vyhazovat. Nutella. Fakt drahá. Ježíš, bábo, ty bys ty brambůrky už taky žrát neměla. Zima, zima (jsem u lednic). Kuřecí prsa. Jak je může furt jíst (Druhorozený). Á, šunka od kosti ve slevě. To si vezmu čtyři. Máslo. Polský? No, to si strčte do prdele! (Obloukem házím zpět) Vajíčka. Podestýlkový, snad nekecaj, snad ty slepice podestýlku maj. No, já uhejbat nebudu. Zakysaná smetana. Takovýho tuku, že jsem to četla, sakra. Jak můžou bej ty děti tak tlustý. Co? Maďarsky vážně nerozumím, promiňte. Slovensky? Rezeň? Řízek? Omrvinky? Drobky? Jé, to je strouhanka, ta je támhle. Brambory. Praný, nejhnusnější v celý Praze. Ach jo. Rajčata. To nám sem Italové posílají pěknej hnus. Meruňky. Dát je do praku, někoho zabiju. Brokolice. Hezká...

Máme u nás na pokladně chlapce zhruba v mém věku, on při práci zásadně stojí a je ze všech nejrychlejší. Je to docela pěkný chlap, jen škoda, že nemá zuby. Tak rychle k němu. Kolik? Tolik?

Obrácené rande

20. května 2018 v 18:00 | Michaela |  Povídky
A je to tady. Pozvání, či spíše pobídka na čtvrtek do Vrádiště za účelem stavby nové kůlny. Ale Káča je připravená, tralala. Rozhodně odjet nemůže. V pátek má školení novýho programu služby, kterou pošta poskytuje. Jde poue ona, vedoucí, holky si pak sama proškolí. Nejdřív myslela, že Martinovi řekne, že školení je Brně, ale to by přece jen postrádalo logiku. Školení je na Pankráci. Že si mohla vybrat jiné datum samozřejmě nezmínila a v sobotu jde jako do práce za nemocnou Janu. Martin byl otrávený, dokonce se tvářil nevěřícně, a to si Káča konečně pamatuje, jak se jmenují děti jeho ségry.

Čtyři měsíce spolu bydlí a Káča se začíná nudit. Martin je takový usedlý typ, večer ho už nikam nevytáhne. Nejradši si dá doma víno a nějaký film, občas zajde s klukama z firmy na pivko a pečený koleno. To je všechno. Když vyrazí Káča s Karolínou na víno, je ukřivděný. Naposledy si jí už stěžovala, čímž rozbila iluzi šťastného vztahu spějícího ke svatebnímu marši. Karolína byla překvapená. Pověděla jí i o Davidovi, že se chystají spolu někam vyrazit. Takový Prcichtílek, odfkla zhnuseně Kája, balí všechny vedoucí pošt, na věku nezáleží, je to snad nějaká soutěž nebo co, ještě s jedním řidičem. Tak teď byla překvapená Káča. Dalo by se říct, že přímo zaskočená, měla zkažený zbytek večera. Karolína prostě žárlí, vyhodnotila situaci posléze, dělá vedoucí už dlouho a nikdy o randeti s Davidem nemluvila.

V pátek ráno cítila takové chvění, byla hrozně nervózní, nakonec musela sama sebe uspokojit, aby se trochu uklidnila. Oblékla si černé prádlo, černé přiléhavé šaty a černé punčochy s krajkovým lemem. Na školení to byl příliš dramatický model, ale s tím si hlavu nelámala, tu přemíru černé rozbila barevným kabátkem a kabelkou. Zcákala se Guccim. S Davidem byla domluvená, že ji vyzvedne na poště, zajdou někam na pizzu a pak do Blondies na koktejl.

Přišel brzo. Ještě musela všechno pozamykat. Nechtěl ji nechat, vlasy mu voněly mátou, teda asi. Ruce měl jak chobotnice a úplně všude. Pevně ji objal, přestala se bránit. Proč taky. Dostrkal ji ke skříňce s tiskárnou a posadil na ni. Kalhotky se nenamáhal sundat, jen je dal stranou. Káča byla úplně mokrá, potěšilo ho to. Těsně, než do ní vniknul, vzpomněl si na 06, bylo s ní daleko víc práce a přitom je celkem ošklivá. Káča byla zklamaná, že byl rychle hotovej. Ani se nezeptal, jestli něco bere. Uff, to je zase materiál.

Vzali jsme to nějak obráceně, ten sex měl být až na konec, horce zašeptal a líbnul jí za ucho. Tak určitě, odpověděla jako fotbalista. Posbírali saky paky a vyrazili na jídlo. Dál už večer probíhal podle zajetých zvyklostí, večeře, několik hodně koktejlů a povedenější sex, tentokrát v Káčině posteli, protože David údajně bydlel s kámošem. To se jí moc nelíbilo, nechtěla ho brát k sobě. Bude muset čistě povléknout, snad to nebude Martinovi podezřelý. A pak...pak už nemyslela na nic.

Miluju cukr

15. května 2018 v 10:00 | Michaela |  Pohoršená
Odmalička. Vždycky jsem měla ráda sladké pití. Hodně oslazený čaj s citronem, malinovku, žlutou limonádu nebo výjimečně colu. Broňa, broskvová limonáda byla fakt hnusná, ta se dala pít jen s rumem, ale to bylo samozřejmě až později. Bílý cukr je tak krásný, když na něj svítí sluníčko, třpytí se jako sníh. Doma jsme používali cukr krystal nebo krupici. Proto jsem ke kostkám měla odjakživa nedůvěru, zdálo se mi, že sladí méně. Na návštěvách jsem byla odvázaná z cukru bridge. Slíbila jsem si, že až budu velká, jiný nekoupím. V dospělosti jsem ale zjistila, že je snad vyráběný z polystyrenu, špatně se rozpouští a sladí minimálně.

Věrna rodinné tradici jsem kupovala krystal do doby, než jsem si přečetla hrůzu budící článek o škodlivosti bílého cukru, a kde jako náhradníka vychvalovali cukr třtinový. Třtinový cukr je tak krásný, když na něj svítí sluníčko, třpytí se jako zlato. Chutná trochu jinak než bílý, též není kvůli barvě vhodný do zálivky na okurkový salát. Ne, broučku, není tam nachcáno, je tam třtinový cukr. Doufala jsem, že vzhledem k jeho ceně a své vrozené spořivosti, slazení poněkud omezím. Je pravda, že ruka se třetí lžičkou se mi už hodně chvěje, nicméně ji pokaždé do hrnku čaje nebo Cara šoupnu.

V poslední době se moje váha přehoupla přes 60 kg, ta aktuální je 61,5 kg. Tolik jsem vážila, když jsem rodila Prvorozeného. Však také těhotně vypadám, ten cukr se ukládá na břiše a když už není místo, posouvá se hezky na záda. Za chvilku budu vypadat jako kuželka. Co s tím?

Co je štěstí?

9. května 2018 v 22:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Jsou dva druhy štěstí. To, co lítá kolem nás a to, které máme v sobě. Ani jedno nemůžeme uchopit, takže ho opravdu nelze chytit za pačesy, kopnout do prdele a podobně. Poletující štěstí nám pomůže vyhrát ve sportce nebo zařídí, abychom nenastoupili do letadla, které se za patnáct minut po startu zřítí. Štěstí v nás je ale úplně jiný level a každý ho vnímá různě. Pro někoho je to slastný pocit, obrovská radost, velká pýcha, hřejivé teplo v břiše, nečekaná úleva či úžasné tetelivé chvění. A záleží jen na nás, jak si štěstí vyrobíme. Někomu stačí na zahradě na sluníčku pít kafe, někdo potřebuje sta tisíce a jsou i tací, kteří své štěstí stále hledají a zoufale se ohánějí imaginárním právem na šťastný život.

Já mám největší štěstí spojené s narozením synů. To bylo v mém životě úplně nej, nehledě na současný stav. Později samozřejmě jejich sportovní úspěchy, ty školní za moc nestály. Prvorozený výborně plaval, v době, kdy se ostatní děti teprve učily plavat, on chodil na skoky do vody. Byla jsem hodně šťastná matka. O prázdninách se známými přeplaval Orlík, to jsem naštěstí neviděla, přivedli mi úplně fialového zmrzlého chlapečka. Druhorozený hrál dobře fotbal, když byl vyhlášený nejlepším hráčem turnaje, pýchou jsem se vznášela až u stropu.

Moje osobní štěstí, jenom to moje, je z doby, kdy šéfredaktorkou ve Story byla Tereza Kopáčová. Časopis měl tehdy rubriku Napsáno životem pro příspěvky čtenářek. A to byly teda hrozný cinty. Chtěla jsem dokázat sama sobě, že jsem lepší a poslala povídku. Za pár dnů mi přišel mail od Terezy, že se jí článek líbí, ale že je takový bez konce a že ona a čtenářky rozhodně konec chtějí. Vymyslela jsem konec. Napsala mi, že paráda, že uveřejní a ať pošlu číslo účtu, Vyskočila jsem ze židle a řvala radostí jako blázen. Moje nejkrásněji vydělané peníze. Koupila jsem si drahou peněženku, aby mi každý den připomínala, že jsem dobrá. Tenkrát jsem to moc potřebovala.

P.S. A když mi psaní ještě pochválila Tereza Boučková, nebylo se mnou k vydržení.

Ve Vrádišti

6. května 2018 v 20:00 | Michaela |  Povídky
Marcele se povedlo uspat všechny své drahoušky najednou, Dádulka spala v ložnici, Damík s Davídkem v pokojíčku. Sedla si ven na lavičku pod okno, s sebou velký hrnek kafe a Hopíka. Vyhřívala se na sluníčku v ucintaném tričku a vytahaných teplákách a přemýšlela nad víkendovou bráchovou návštěvou. Přijel představit svou novou slečnu. Nespokojeně se ušklíbla. Káča se jí nelíbila, taková nafoukaná Miss Pošta. Hezká byla, to jo, taky brácha nikdy ošklivou holku neměl. Všechny byly štíhlý, dlouhonohý. A takový zelený oči jako má Káča, ještě v reálu neviděla. Karel na ni taky furt čuměl. Blbec jeden. Marcela byla jen o pár let starší než Káča, ale vypadala aspoň o deset. Uvědomovala si to a byla naštvaná. Však na Káču taky dojde, až bude mít nějakýho oplégra. Ale to prý ona nechce. Dádulku si ani nepochovala. Všichni si chtějí Dádulku pochovat. A to tričko měla poblinkaný jenom trochu.

Pchá. To je teda na frajerku zvědavá, až na jaře přijede Martin pomáhat tátovi s tou kůlnou. Tvářila se docela kysele. Táta chce starou zbourat a hned zase postavit novou a myslí si, že by to s Karlem sami nezvládli. Jakoby náš Martínek byl nějakej Bořek stavitel, odmala byl levej jak šavle. Třeba Káča ani nepřijede a bude mít bráchu jen pro sebe a děcka. Jo, ta představa se ji líbila. Nebude se muset porovnávat s holkou, která se s takovým neuvěřitelným nadšením stará jen o sebe. Marcela se slastně protáhla, všechno bude fajn, nenechá se vyprovokovat k nějakým nepředloženým akcím, jako je třeba dieta nebo cvičení. Potřebovala by oboje, po třech dětech vypadala jak koule, vlasy jí taky už šediví, ale byla líná domluvit se s Hankou na barvení, vymlouvala se na děti, přitom obě babičky si ochotně drahoušky rozebíraly. Všechny najednou hlídat nechtěly. Jen to výstražný světýlko, někde v hloubi duše občas zablikalo, teď nějak víc, když myslela na Karla a jeho okouzlení Káčou. Vypadl jak nadržený kozel. Možná by měla hodit prdelí a něco dělat. Možná by stačilo občas mu podržet a celkově neštěkat.

Je zajímavé, že skoro ve stejnou dobu i Káča myslela na kůlnu, a také se tvářila dost nespokojeně. Představa prodlouženého víkendu ve Vrádišti se jí nezdála ani trochu. Měla Martina ráda, ale do jeho rodiny patřit nechtěla, což samozřejmě do budoucna tak nějak nepůjde. Opět si potvrdila teorii, že by si měla najít sirotka.

Dvouroček

1. května 2018 v 18:00 | Michaela |  Povídání
Můj blog měl druhé narozeniny, málem bych zapomněla, ale stavila jsem se u Barušky, ta slavila narozeniny třetí, tak to taky shrnu. Blogování mě pořád moc baví, s velkou chutí čtu i ostatní. Nemám je tady vyjmenované, je jich už hodně, ale čtu své oblíbené pravidelně, komentuju a občas i zmíním u sebe. Básničky psát neumím, o to více mi utkvěly v hlavě tyhle: Máslo Desáté ženy, Meduňčina zpívánka Moje dcera je hvězda, ta je vážně rozkošná, a můj milovaný Glosátor s Padesátkou. Člověk se vážně směje nahlas, mám blog.cz ráda.

Zdá se mi, že po dvou letech už nudím, stále se točím na jednom tématu. Jak se zbavit dětí a psa. Já si nemůžu pomoct, ale ta touha po svobodném bezdětném životě je fakt neuvěřitelně silná a s přibývajícími lety silnější a silnější. Moje mateřská láska je zkonzumována. Řeším, jak elegantně udat Prvorozeného a psa. Bohužel, nápad přeposlat je Atheiře nebo Magdě nevyšel. Asi tuší, že by jim přibyl nájemník, který po sobě nemyje vanu, nechává boty přesně uprostřed chodby a různě pohazuje prázdné plastové lahve. O psovi ani nemluvím. Naštěstí syn už slíbil, že se odstěhuje v červenci. Našla jsem v šití metr, ale moje vrozená šetřivost mi brání ho stříhat. Možná si skočím do Ikea pro ten jejich papírový na měření nábytku.

Dále mě trápí, zda Druhorozený zdárně ukončí třeťák. V případě, že propadne z práva, bude se stěhovat taky. Jen nevím kam, jeho otec ho do garsonky nechce, vůbec nikam ho nechce. Škola bohužel nabízí reparát i propadnutí zpět do třeťáku. To mi přijde nefér, protože střední škola není povinná a koho nebaví, má vypadnout a zbytečně netočit profesory. V tomto bodě se zatím s Druhorozeným neshodneme.