Duben 2018

Princ na bílém koni

30. dubna 2018 v 18:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Furt na něj čekám.

Nejdůležitější otázka

26. dubna 2018 v 20:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Nejdůležitější otázka je, co teď?

Moc jsem se těšila na jaro, na voňavý jarní vzduch, pak jsem se nadechla tak mocně, až jsem si vyrobila tříselnou kýlu. První rande se tedy posunulo až na duben. Bylo tradičně s Patočkou, nikdo jiný neměl zájem. Nebo měl, ale toho jsem zase nechtěla já. Třeba našeho vrchního kotelníka, ten mi dokonce volal do kanceláře a zval mě k sobě na Mistra Jägera. Byla jsem hodně překvapená, jeho mobil jsem si pro jistotu uložila, on je dost šikovný a můj byt celkem zoufale volá po opravách. Rande s Patočkou bylo hezké. Byl krásný den, pivo na Náplavce, pak jsme jeli přívozem na Smíchov a zase zpátky. To byl jeho nápad. Romantika jako hrom a ani nemusel veslovat.

Jen sex nebyl takový, jaký jsem si představovala. Podal průměrný výkon se svým průměrným vybavením. Možná je chyba ve mně, možná jsem už nějaká vyhaslá. Mám strach, že mi při operaci kýly z břicha omylem vyndali i libido, protože setkání s krásným instalatérem se mnou taky moc nezamávalo. A to jsem po něm kdysi rok bláznila. Podával se svým podprůměrným vybavením velmi nadprůměrné výkony. Zlomil mi srdce. No, srdce to tak úplně nebylo. Teď jsme si při pracovní schůzce jen povyprávěli o dětech, já se zasmála jeho pubertálním dvojsmyslným vtipům, pusa a šla jsem domů.

Nejdůležitější otázka je, můžu čekat v tomto směru ještě nějaké zlepšení?

Padesátka v nemocnici

19. dubna 2018 v 21:00 | Michaela |  Povídání
Původně jsem o téhle příhodě psát nechtěla, nemoc avizuje slabost, bezmoc a stáří. Nechtěla jsem být jako jedna zdejší blogerka, která píše velmi podrobně o návštěvách doktorů, i tak má ale obdivuhodný fanklub. No, třeba si návštěvnost taky zvýším. V březnu jsem hodně cvičila, abych byla štíhlá a zpevněná, kdyby se Patočka náhodou ozval. Také jsem nosila nějaké těžké věci a ještě měla hnusný dráždivý kašel. Jeden den mě hrozně bolelo břicho, sotva jsem domů dotáhla nákup. Mám sice dva syny, jednoho dokonce s autem, ale šla jsem jen pro pár věcí. Kdo mohl tušit, že bude ve slevě třtinový cukr a ještě nějaký další úžasnosti. Doma jsem pak ležela na sedačce stočená do klubíčka a myslela, že umřu, že mě tu Druhorozený večer najde tuhou. Bolest postupně naštěstí odezněla a mně zase otrnulo. Pár dní byl klid.

V úterý ráno jsem si při oblékání kalhotek nahmatala v třísle velkou bouli. RAKOVINA. Napadlo mě hned, ale ta tak rychle neroste. To bude tříselná kýla, diagnostikovala jsem, a protože nejsem normální, šla jsem do práce, abych pořešila nejnutnější pracovní povinnosti. Za těch skoro pět let, co jsem ve firmě, tam takový shon ještě nebyl. To teda zítra jako nepřijdeš? Zeptal se Filip, můj šéf. To asi ne, celá se klepu, ještě skočím na poštu, abych odeslala ten dopis slovenské policii. Na chirurgii na Černém Mostě se mě paní doktorka v jedenáct hodin zeptala, kde se od rána toulám. Zrepasovat už to nešlo. Nemám jíst a pít a mydlit na Bulovku. Pecka. Stavila jsem se doma pro věci, sundala náušnice a jela. Píšu Druhorozenému, kde jsem. To teda večer jako nepůjdeš se psem?! To asi ne. V pět mě vezli na sál.

Domů mě pustili už ve čtvrtek před Velikonocema, sama jsem chtěla, na pokoji byly ženské, kterým dělali strašný věci, jako jsou umělé vývody nebo ablace prsu. Ležet jsem nemohla, hrozně mě bolely záda, s chutí jsem tedy žehlila. Jinak jsem se doma dost nudila. Z té nudy jsem rozstříhala pexeso, které jsem v prosinci dostala v mém oblíbeném pekařství Kabát a pak přemlouvala Druhorozeného, který je neustále nitrožilně připojený na PC, aby si se mnou zahrál. Nakonec šel, další den se připojil i Prvorozený. To bylo vážně hezký, seděli oba v mojí posteli, jako když byli malí. Pokaždý jsem prohrála, pořád jsem otáčela čtyři stejné kartičky. Vánočku, těsto, pekařskou dodávku a preclík. Ale byla jsem šťastná jako blecha. Z nudy jsem sežrala i dvoukilovýho čokoládovýho beránka. Celkově jsem hodně jedla a pila pivo, takže když konečně Patočka napsal, jsem tlustá a v podstatě v šestinedělí.

Celý byl můj

...a zase ta Káča!

14. dubna 2018 v 10:00 | Michaela |  Povídky
Leden se rozběhl s vervou nadrženýho kance. Lidí na poště nebylo tolik jako před Vánoci, ve finále to Káču mrzelo, protože už neměla žádnou výmluvu, proč nejet s Martinem k jeho rodičům na Moravu. A říct, že se jí nechce, že není na nikoho zvědavá, bylo fakt blbý. To uznala kupodivu i ona. S Davidem se viděla až v půlce měsíce. Asi byl někde na horách. Šibalský úsměv v opálený tváři. Tak co ten tvůj Othelo? Pohodil dlouhými vlasy. Vypadal přesně jak Brad Pitt v Legendě o vášni. Káču zašimralo v podbřišku, statečně se nadechla, ale neřekla nic. Není všem dnům ještě konec. Nechala ho stát bez odpovědi u dveří a měla pocit sladké převahy. David okamžitě přesměroval úsměv na Janu a sladká převaha byla ta tam.

Pak přišel povinný víkend ve Vrádišti. Martin se těšil jako malý kluk a kecal Káče nejen do oblečení, ale i do líčení. To si nikdo před ním ještě nedovolil. Díval se na Kačenku zamilovaně a v duchu si říkal, to bude dobrý, jen nesmí moc chlastat, pak je protivná. Jestli si Káča myslela, že její rodná Chotěboř je prdel světa, tak pro Vrádiště neměla ani slov. To nebyla ani vesnice, to byl jenom shluk domů. A shluk jejich rodiny. Panebože, rodiče, prarodiče z otcovy strany, ségra s mužem a třemi dětmi. K dovršení idyly šťastné rodiny ještě čivava Hopík. Proč někdo vyrábí takové vošklivé psy a další si je kupuje? Ti všichni byli na Káču strašně zvědaví a utvořili uvítací špalír. Byla uondaná z dlouhý cesty, upocená, měla žízeň a chtělo se jí čůrat. Martin ji všem pyšně představil, pak zdrhla do koupelny. Ty vole, co tu dělám? Ptala se zoufale sama sebe při mytí rukou. Všichni byli malí a kulatí, ten Martin snad ani není jejich, jediný z rodiny je vysoký a štíhlý.

Oběd. Knedlíčková polívka, svíčková, koláče, pivo, hruškovice. Nejmenší dítě se poblilo, a to mělo jen tu polívku. Hopík na ni upřeně zíral. Nenápadný výslech ze strany potenciální tchyně a švagrové, babka byla zticha, nemá zuby. Co jako svatba, co jako děti, když spolu už bydlíte. S tím společným bydlením měla Káča trochu problém. Martin se nenápadně během ledna nastěhoval a ona si stále nebyla jistá, že to opravdu chtěla. Občas se jí zdálo o Davidovi. Prostřední dítě se pokakalo. Káča se u stolu začala nespokojeně vrtět a to byly teprve dvě. Martin jí moc nepomáhal, ze ségřiných děti byl úplně na větvi a ony z něho. Nejstarší zvrhlo sklenici s limonádou. Já žádný děti nechci! vyhrkla Káča. Zdálo se jí to, nebo Hopík vážně zavrčel?

Celou cestu do Prahy jí Martin vyčítal, že to řekla schválně, že nechce děti. Proč to dělá? Proto, odsekla. Naschvál si ani nepamatuješ, jak se Marceliny děti jmenují, dodal. Všichni od B, vykřikla vítězoslavně. Všichni od D, ty dyslektičko, už jenom nasraně ucedil. A byli doma. Káča chtěla být sama a Martin měl smělé plány, jak ji převychová.

P.S. Pro Klávesničku, která má ráda seriály.

Jsi moje SuperStar

8. dubna 2018 v 10:00 | Michaela |  Soutěž
Od dětských let je mojí SuperStar modrá Indulona. Ano, ten regenerační, ochranný a promašťující krém na ruce určený pro každodenní péči o vysušenou a popraskanou pokožku, za ta léta ji už oslovuju žoviálně Indulíno. Když jsem byla malá, máma ji fasovala v práci. Byla jediným krémem, který jsem měla ve svém doktoráku, krabici plné různých propriet, se kterými jsem si hrála doma nebo venku na doktorku. Stříkačky, i jedna skleněná, obvazy, náplasti, hadička od infůze. Měla jsem bezesporu nejlepší doktorák ze všech holek. Radka měla žlutou, ale ta strašně smrděla, s tou se nikdo léčit nechtěl.

Indulína je stále mojí nezastupitelnou pomocnicí v domácnosti. Natírám s ní boty, sebe i děti. Ségra se chlubila, že svoje děti v porodnici poznala i podle vůně. Já ne, já znám jen jednu vůni. Mně by mohli podstrčit cikáně namatlané Indulínou a vzala bych ho za své. Obě děti měly atopický ekzém, já mám hodně suchou kůži, lepší krém jsem zatím nenašla. I spousta kožních lékařů ji doporučuje.

Moje modrá hvězda

Královský slib (2001), ČR

4. dubna 2018 v 14:00 | Michaela |  Filmy
Jsem taková staromilka a nových pohádek jsem vzala na milost jen pár. Pamatuju si jednu štědrovečerní, království bylo na ostrově a princezny mluvily a vypadaly jako kurvy. Musela jsem ji vypnout. Mojí zamilovanou se stal Královský slib, i když není tradiční pohádkou, ale romantickým příběhem bez pohádkových bytostí a kouzel. Pokaždý si televizi pustím a spočinu vlhkým okem, tudíž mě překvapilo velmi nízké hodnocení na ČSFD, jen 54%.

Příběh je velmi jednoduchý, takřka průhledný. Král Maroš Kramár slíbí svému umírajícímu příteli, že se postará o jeho dceru princeznu až dospěje, Klára Issová. Jednoduše ji provdá za svého syna a hotovo. Zdá se. Syn David Kraus je ale mladý nevycválaný pako a ženit se nechce, blbne raději v lese se svým panošem, který je holka Lucie Vondráčková a princezna se mezitím zamiluje do krále.

Nádherná česká krajina, pěkné kostýmy a skvostná čeština, tohle jsou věci, které mě baví. Díky nim se povznesu i nad to neherecký Krausovic polínko. O čtvrthodinku bych film zkrátila a závěrečnou písničku vypinkla úplně, ta fakt nepasuje.

Zdroj: ČT

Malý fotbalista

1. dubna 2018 v 12:00 | Michaela |  Pohoršená
Nelze si nevšimnout kampaně za zapojení dětí do sportu, já zaregistrovala spoty s olympioniky v ČT. Také si nejde nevšimnout nárůstu obézních dětí. Kolikrát si říkám, čím je rodiče, proboha, krmí. Šrotem? Za mé školní docházky byl v každé třídě nějaký tlouštík, který byl terčem posměchu. Za pár let se poměr obrátí, v každé třídě bude hubeňour, kterému se mu budou ty tlusté děti pošklebovat.

Já strávila s Druhorozeným osm let na fotbalových hřištích. Člověk by si řekl, že klukovi bude stačit míč a kopačky. Ach, jak jsem se mýlila. Začal v pěti letech. Tréninky pro tak malé děti začínají brzy odpoledne třikrát týdně. Není tedy možné, aby oba rodiče měli běžnou pracovní dobu, chce to zkrácený úvazek, mateřskou s dalším dítětem nebo velkou pomoc prarodičů. Já jsem těch osm let oddřela sama, měla jsem zkrácený úvazek.

Je zajímavé, že v každém klubu se našel někdo spřízněný se sportovní značkou. Trenér, manželka trenéra, kamarád trenéra, rodič. Adidas, Joma, Beltona. A hrnuli do nás ty hadry pod tlakem. Pamatuju si, jak jsem byla okouzlená, když ti prckové vyběhli poprvé na hřiště v jednotném oblečení. Malý profesionální tým. Později jsem ovšem měla pocit, že trenérovi jde spíš o to, jak jsou kluci značkově oblečení, než jestli umí vůbec kopnout do míče. Byl náš problém, že jsme za ty roky změnili několikrát klub a všechno kupovali znovu, ale ten důraz na jednotné oblečení se vážně blížil šikaně:

- míč
- 2 tréninková trička
- tréninkové trenky
- dres
- mikina
- tréninková tepláková souprava
- slavnostní tepláková souprava
- slavnostní tričko
- šusťáková bunda
- kšiltovka
- zimní bunda
- zimní čepice
- lahev
- batoh
- velká sportovní taška
- velká těžká taška s velmi vratkými kolečky (v posledním klubu)

Pokud přišli noví hráči nebo stávající najednou vyrostli, oblečení se měnilo všem z další nové kolekce, k tomu příplatek za emblém klubu a vyšití čísla hráče. Do toho každý rok nové kopačky, sálovky a turfy. Letní soustředění, zimní soustředění. Když syn s fotbalem končil, platilo se klubu měsíčně 1000 Kč jedenáctkrát v roce, fotbalista má prázdniny jen v červenci. Musím říct, že nám ten fotbal trochu lezl do peněz.

Nejlepší hráč turnaje v Dobřichovích