Leden 2018

Bábovky, Radka Třeštíková, 2015

30. ledna 2018 v 18:00 | Michaela |  Knihy
Moje extchýně (strašný slovo), prostě babička Hela chtěla Bábovky půjčit, moc se jí líbilo Osm, ale já knihu neměla, dostala ji tedy od Ježíška.

Kniha má v podtitulu Dvanáct žen, dvanáct osudů propojených v jednom románu. Upřímně? Mně se ty bábovky pletly. Příběh se rozběhl, pak nový a další a další. Roztříštěná mozaika bez konce, bez časové posloupnosti. Skok sem, skok tam. Hrdinky se různě potkávaly, vůbec byly spolu až neuvěřitelně spřízněné, jako by všechny žily na malém městě, ale to by se snad znaly osobně. Nakonec jsem vůbec nepochopila, kdo ukradl Květíkovi ty peníze!

Třeštíková píše poutavě, vtipně, ale tohle je takový neucelený mišmaš osudů. Její postavy normálně nemluví, ony jenom hlesnou, skoro na každé stránce někdo hlesl. V roce 2015 se knihou Bábovky postarala o literární událost roku. Ach jo, to nebyl dobrý rok.


Výstup na Pražák

26. ledna 2018 v 18:00 | Michaela |  Putování
Být stará má jedinou výhodu, mám dospělého syna s autem. A toho jsem zmermomocnila, aby mě vzal na Výstup na Pražák. Taky jsem se chtěla viděl s Domorodcem a popřát mu hezký nový rok. Pražák je kopec Praha v Brdských lesích. Startuje se z Nepomuku, z vedlejší vesnice, kde mají rodiče Ex chalupu, letos se šel 15. ročník. Je to taková sympatická charitativní akce. Nahoře na kopci je připravené zdarma občerstvení, čaj, grog, špekáčky a rozdělaný oheň na několika ohništích. Všichni účastníci se zapíší do pamětní knihy a do kasičky přispějí libovolnou částkou.

Šli jsme několikrát s Druhorozeným a mužem ještě v manželství. Prvorozený se psem šel poprvé, Ex jel s námi. Já si pamatuju akci jako příjemnou vycházku s dobrým záměrem. Vybrané peníze jsou určeny pro dětský domov Solenice. Děti z domova jezdí na akci taky. Během let se počet účastníků mnohonásobně zvýšil, na nultém ročníku bylo 64 lidí. V posledních letech je počet přes 2 tisíce, loni se vybralo více než 130 000,- Kč a rozdalo i rodinám s postiženými dětmi. To je všechno fajn.

Ex není nějak ve formě, aby ne, má nadváhu asi dvacet kilo, tak jsme šli poloviční trasu, ale proti lidem, co šli už zpátky. Co nebylo fajn, nahoře tolik lidí, že Václavák je proti tomu pustina. Dav, že se nedalo projít, u ohništích narváno, strašný fronty na horkou vodu, na čaj, na rum a spousta bláta. Prvorozenému se výlet nelíbil a ke všemu v cíli nebyl signál. To synek dost trpěl, protože mobil už má přirostlý k dlani. Fotky jsem nedělala, všude se motali lidi a bylo hnusně, mlha. Každopádně pro mě byl tento ročník poslední. Zbytečně jsem podlehla nostalgickým vzpomínkám. Sice jsem dostala od Domorodce pusu, ale jeďte si pro ni 70 kilometrů.

lk

Delfín Hlaváč

20. ledna 2018 v 8:00 | Michaela |  Pohoršená
Potkala jsem souseda, hned se pochlubil, že má prvního vnuka. Jak se jmenuje, automaticky jsem se zeptala. To nebudete věřit. Tak schválně. Delfín. Delfín Hlaváč. Fakt pecka. To já bych svému synovi neudělala. Delfín bylo pracovní jméno, rodiče si představovali, jak si hezky plave v plodové vodě a jméno se jim natolik zalíbilo, až synkovi zůstalo.

Prvorozený byl pracovně Bivoj, Druhorozený pracovní jméno snad ani neměl (Více o jménech tady). Kočkomilky chlapeček byl od začátku Svišť, ale chválabohu, po narození dostal jméno běžné a oblíbené. Šakalík Klávesničky má též hezké normální jméno. Myslím, že Šakalík je přezdívka získaná až po narození a všichni si určitě dokážeme představit proč.

Ano, jsem konzervativní, ale co se týče jmen, mám ráda pestrost a jména málo dávaná, ale Delfín je na mě už moc. Rodiče prcka na matrice zjistili, že jméno Delfína mají v České republice tři holky, nejstarší je dokonce stejný ročník jako můj Prvorozený, 1988. Delfín není žádný, Hlaváč tedy bude první. Gratuluju.

Zdroj: Novinky.cz

Puberťák (vlastní) ve škole

14. ledna 2018 v 10:00 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Základku pro Druhorozeného jsem strašně prožívala. Bydlíme na Černém Mostě a zdejší školy nemají dobrou pověst. Nejdřív jsem se ho spolu s ostatními matkami ze školky snažila upíchnout do Počernic, ale jako jediného ho nezvali. Chodil na logopedii a ještě špatně mluvil, přitom byl velmi pohotový. Když se mu na horách posmívala jedna puberťačka, že si šlape na jazyk, okamžitě odpověděl Nene, já mám jašyk tady v puše.

Vybrala tedy tu méně horší školu na sídlišti. Při zápisu seděl rozvalený na židličce a na otázku jestli umí počítat do dvaceti, odpověděl žoviálně Klidně do šta. Salámista jeden. Nepřijali ho. Při představě, že zůstane ještě rok ve školce, propadly tamní učitelky velké panice. To byla věc, se kterou nepočítaly, protože si synek jako první v oddělení uměl zavázat boty a znal hodiny, ale jinak byl dost nezvladatelný. Nakonec jsme ho s pomocí dětského psychologa, který vůbec nechápal, kde je problém, do školy přece jen protlačili. Vydržel tam skoro do konce osmé třídy, pak ho vykopli. A neříkejte, že ze základky vyhodit nelze. Lze. Musela ho přijmou naše spádová škola.

Nyní je ve třeťáku na zdrávce, občas se tomu ještě někdo diví. Mně se nechce znovu vysvětlovat, že studuje chlapský obor, bezpečnostně právní činnost, tak říkám, že takové množství krásných holek by na jiné škole nenašel. A opravdu, jen na imatrikulačním plese mi jich představil nejméně deset. Holčiny, nic jiného ho na škole nezajímá a prospěch vypadá podle toho. Vypráví šílené storky ze třídy, všichni jsou neuvěřitelně drzí a při vyučování spí. To spaní jsem mu nechtěla věřit, prý si i poslintal sešit, jak blaženě chrněl. Jenže na třídních schůzkách si paní profesorka stěžovala, že opravdu spí. Spí jak zabití, že i nahlas chrápu a jak ona v tom randálu má učit. Studenti se jí prý smějí, že má uspávací hlas.

Doma stále stejná situace, odmítá se učit. Sjíždí nostalgicky seriál Robin Hood v angličtině a tvrdí, že se tím učí jazyk. Z němčiny přinesl 4+, poradila jsem mu, ať si teda seriál stáhne raději v němčině. To nemůžu, to bych rozuměl jen Ich bin Robin.

Slib

7. ledna 2018 v 10:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Snažím se moc neslibovat a pokud ano, tak sliby plním a dost si na tom zakládám. Striktně odlišuju sliby od výhrůžek dětem a psovi. Ty neplním, protože jinak by tu už všichni tři tleli.

Nový rok jsem začala slibem svému zuboženému stárnoucímu tělu, budu k němu laskavější. Celý prosinec jsem strašně prasila. Ve víru pracovních i společenských povinností jsem nezřízeně jedla a pila. Spotřeba čokolády se zase vyhoupla na půl kilo týdně. Tu celkovou ani nejsem schopná napsat. Hanba mi. Přestala jsem pít pivo, ovšem téměř ve stejném množství jsem pila Jägermeistera. Taky strašná spousta cukru. Do toho jsem to rozjela i s colou, abych nebyla unavená.

Slíbila jsem tedy tělu očistnou kůru, začnu pozvolna kopřivovým čajem a trochu odlehčím stravu. Svým nečekaně (a zbytečně, protože po sezoně) rozpučelým ňadrům jsem slíbila nové prádlo. Bohužel, stejně rozpučelé mám i břicho, to jde zřejmě ruku v ruce s nabranými kily. Když se ale zbavím břicha, koupě prádla bude bezpředmětná. Svému vrásčitému obličeji jsem slíbila novou kosmetiku. První splněný slib, cák nejlehčí. Rozšoupla jsem se v Havlíkově apotéce. Můj krém se jmenuje Krásná kurtizána. Pokud máte s touto kosmetikou nějaké zkušenosti, napište mi, prosím.

A jeden slib jsem vymámila. Chtěla jsem, aby mi Prvorozený slíbil, že pokud bude doma ještě na Velikonoce, koupí nový koberec. O stávající se Bong drbe, utírá po koupání a i po každém jídle a pití si jde tu držku spořádaně otřít, koberec je na poblití. Syn koupi slíbil a hned vzápětí mu došla pointa. A kde bych měl jako bydlet? Prostě někde jinde.

P.S. Nezastírám inspiraci Blondýnkou a jejím článkem.

Nejlepší pro všechny, Petra Soukupová, 2017

5. ledna 2018 v 22:00 | Michaela |  Knihy
Tolik jsem se na novou knihu těšila, objednala jsem si ji v mém oblíbeném knihkupectví ještě před vydáním. Jenže Filip asi vlítnul do kanceláře a já v panice objednávku zavřela bez odeslání. Čekala jsem na mail, že si můžu knihu vyzvednout a vono furt nic. Tak ještě jednou a lépe, to mi Filip taky říká.

Už v metru jsem servala igelit a začala číst. Po prvních stránkách jsem byla zklamaná, chvilku trvalo, než jsem si zase zvykla na styl psaní a fakt, že většinu příběhu vypráví desetiletý kluk. Nakonec mě kniha dokonale pohltila a po přečtení se dostavil opět ten pocit prázdnoty. Nádherně psychologicky vykreslené postavy Viktora, jeho matky herečky a přísné babičky, nikdo není ten kladný hrdina, nikomu se nedá fandit bez výhrady. Hana dostává nabídku na roli v seriálu, konečně snad všem ukáže, jak je dobrá. Natáčení mimo Prahu je časově náročné, proto problémového Viktora šoupne ke své matce na vesnici. Nejlepší řešení pro všechny. Opravdu pro všechny? Kluk nezná žádné mantinely a babička je generál, ráda by velela všem. Sžívají se velmi ztuha.

Nebýt toho doplňujícího závěru, kniha by působila asi depresívně. Na druhou stranu jeden rok v běhu života zas tolik neznamená, zvlášť když nebyl tak úplně špatný. Měsíc před touto knihou vyšla i nová Petřina detektivka pro děti Kdo zabil Snížka? Oba příběhy se prolínají, proto já vím, kdo Snížka zabil a dokážu si představit děj. V mojí knize je pátrání po pachateli jen okrajové. Myslím, že neodolám a knihu, třebaže je dětská, si koupím.