Na hraně je rozhodně můj blog. Už jsem byla peskována, že píšu intimnosti ze života svých dětí, že to není dobré. Mohla bych třeba zkazit Druhorozenému případnou prezidentskou kandidaturu, kdyby v budoucnu nějaký investigativní šťoura našel tyhle moje plky. Kluci jsou zatím v klidu. O Prvorozeném moc nepíšu. Druhorozený zatím chtěl cenzurovat jen článek o holkách, ale v celkem nepodstatné věci, že je nevodí na rande do nákupního centra.
O sobě píšu věci, které bych psát neměla, něco je i za hranou. To moje celoživotní hledání lásky, ovšem pouze v teplých měsících. Zkoušela jsem autocenzuru, ale povídání bylo tak nudné, to ségře udělat nemůžu a dodatečné detaily vyprávěné přes Skype, to by se chuděra ani nedostala ke slovu. Za hranou je i moje oblíbená historka, jak se před pár lety matka ve Stromovce zhulila trávou do bezvědomí, na blogu jsem ji ještě nevyprávěla. Asi ani nebudu.
Po oslavě slunovratu jsem bilancovala, ale protože jsem byla taková rozjitřená a měla ještě maličko naváto, už při psaní jsem jasně věděla, že to nebude článek k otištění. Psala jsem o svém mladém milenci, kterého jsem měla ještě v manželství a který mi zlomil srdce. No, srdce to tak úplně nebylo. A o těch dalších po rozvodu. Za ten půlrok jsem nenašla odvahu si článek znovu přečíst, je pořád v mailu mezi rozepsanými. Vypadala bych jako promiskuitní alkoholička nebo alkoholová promiskuita. Přitom alkoholičkou bych byla ráda. Ty, které znám jsou veselé a nad věcí.
:), ale sama o sobě toho píšu tolik, že by mě nejspíš poznal i slepej. Pokud jim to ale nevadí, tak je to dobře.
glosator | 14. prosince 2017 v 7:13 |
Můžeš přece psát o čem a jak chceš, rozhodně si nemyslím že by to bylo za hranou