Listopad 2017

Betonová zahrada, Švandovo divadlo (2017)

28. listopadu 2017 v 22:00 | Michaela |  Divadla
Tentokrát jsem šlápla hodně vedle, a co je horší, táhla jsem s sebou Druhorozeného. Hra na motivy románu Iana McEwana byla pro mě (a i pro synka) příliš bizarní.

V rámci natěšení se na divadlo jsme zašli do Costy na čokoládu, latté a muffiny. Čokoláda byla v dvouuchém hrnku, syn malým ouškem prostrčil prst a pak mu nešel ven. Vyjímečně to nebyl prank, protože to zděšení ve tváři bylo naprosto opravdové. Naštěstí jen pár vteřin, než prst konečně vytáhl. To vypadá na zajímavý večer, pomyslela jsem si.

Lístky jsem nevybírala, byly mi přiděleny a byly do první řady, což by celkem nevadilo. Co vadilo, byla hra samotná. Stupidní dialogy a nesmyslné hemžení na jevišti. Všichni řvali a stejně jim bylo špatně rozumět. Představení trvá 90 minut bez přestávky. Já chci přestávky, protože po půl hodině jsem to už nemohla vydržet. Dodatečně se omlouvám, ale já se prostě zvedla a šla domů, dítě v závěsu.

A jak se odchází během představení z první řady? Blbě. Byla tma a já se dost špatně orientuju. Druhorozený se styděl a nechtěl jít první, já se přerazila o schod a pak narazila do zdi. A že se mnou synek už nikam nepůjde, nemusím asi psát.

Zdroj: Švandovo divadlo

Zazimováno

24. listopadu 2017 v 19:59 | Michaela |  Povídání
Prvorozený se mě zeptal, kdy zase budu mít nějaký rande, nejlépe s noclehem. Jemně poukazoval na to, že jsem furt doma a soustavně ječím na něj i na bráchu. Je po sezoně, mám zazimováno, odpověděla jsem. Eeh...? No, kromě toho, že mě nikdo nechce, je venku tma a zima. Vážně tě nikdo nechce? Dělal překvapenýho. Neumytý vlasy a tepláky ucintaný od vaření, co se diví, sakra.

Patočka poletuje někde po světě, chystal se někam daleko, ale nechtěl říct kam. Loni byl ve Vietnamu. Pan Úžasný byl skoro půl roku nezvěstný, pak se ozval s tím, že nemá kde spát. Zkoušela jsem mu sehnat ubytovnu, v mém přeplněném hnízdě opravdu není místo. Nakonec se uchytil někde v Ruzyni, taky daleko. Glosátor je šťastně ženatý. Tolik poslední zbytky mého rozpadlého fanklubu.

Pan Úžasný se zabydlel a pozval mě na pivo do Dejvický nádražky, byly tam i nějaký kapely, na mě ale moc tvrdá muzika a dost jsme zvyšovali věkový průměr. Probrali jsme všechny události od slunovratu, i Wabiho Daňka. Byl milý, řekl, že mi to sluší, něžně se mě nenápadně dotýkal a chtěl, abych s ním jela na ubytovnu, prý si tam návštěvy vodit může. Před lety bych učůrávala blahem. Teď jsem se v deset nechala doprovodit na metro a jela domů.

Jediné pozitivum konce listopadu vidím v tom, že začíná Světový pohár v biatlonu. Rádi se s Bongem díváme, kocháme se zasněženou krajinou a pokud svítí sluníčko, je to vážně nádhera. Valíme se na sedačce a já ho hezky hladím.
A když se někdy Ondra Moravec ne a ne trefit, z toho nervového vypětí i usneme a... a po probuzení je na bedně vždycky Martin Fourcade.

Franta má péra

19. listopadu 2017 v 12:00 | Michaela |  Pohoršená
Být pohoršená smrtí je asi hloupý, patří prostě k životu. Smrt Wabiho Daňka mě hodně rozesmutnila, přitom jsem nebyla žádná jeho fanynka. Jo, písničky Nevadí, Outsider waltz a Řetězy papírový znali asi všichni z mojí generace. Rosu na kolejích jsem ale ráda neměla. Vzpomínám a připadám si stará, s Wabim odešlo i něco víc, součást mého mládí. Něco, co se už nikdy nevrátí. I ta mladá Míša odešla a už se nikdy nevrátí. A bude hůř...

V pátek jsem měla rande s pane Úžasným, v létě byl na posledním jeho koncertě a říkal, že Wabi vypadal hodně špatně. Tělo zhuntovaný chlastem, cigárama, nemocí.

Aspoň závěr trochu veselý Franta má péra.

Zdroj: Novinky.cz

Nákupy s puberťákem (vlastním)

11. listopadu 2017 v 18:00 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Druhorozený je velký a silný, velmi dobře se osvědčil jako nosič. Sice objednávám nákup i přes internet, ale maso, zeleninu a ovoce ráda vidím osobně. Nakupovat chodíme do Globusu v CČM. Vždy mám synem daný časový limit, o kterém nikdy nevím, kdy přesně vyprší, proto musím jít rychlým krokem a přímo. Nesmím se dívat do výloh na oblečení nebo, nedejbože, se zastavit. To se vždy pěkně nahlas ozve Ale Míšo, dyť stejně nemáš peníze. Všichni okolo se se zájmem podívají na tu švorcovou Míšu. To jsou nákupy potravin.

I nákupy oblečení a bot pro syna jsou velmi zábavné. Má vytříbený vkus a nabídka běžných obchodů mu připadá hnusná, ale stejně (nebo právě proto) strávíme v obchodě poměrně dost času. Když se celá zpocená dostanu k placení, místo poděkování mě žoviálně obejme kolem ramen a procítěně řekne No, kdo chtěl druhý dítě? To sis posrala život, co? Pak už jenom pobaveně sleduje pokladní, případně frontu za námi.

Naposledy mě dostal při nákupu sálovek. Šli jsme cíleně pro boty. Když si vybrané chtěl zkusit a sundal si boty, s hrůzou jsem zjistila, že má na nohách teplé, hrubě pletené ponožky. Pecka. On má i tak široká chodila a tudíž nepřipadalo v úvahu, že by se do bot narval. A tak stará dobrá matka šla a nejdříve koupila normální ponožky, troje v balení, stály přes tři kila. Teprve pak jsme mohli pokračovat. Jak z vtipu o nečekaném skonu pana Nováka, který si odpoledne dlouze zkoušel v obchodě boty a večer pak řekl manželce, že ho tlačí. No, nezabila bys ho?

4000 dnů, Divadlo Ungelt (2017)

9. listopadu 2017 v 20:00 | Michaela |  Divadla
Kdysi dávno jsem chodila do Vinohradského divadla a moc se líbila Hana Maciuchová, vlastně se mi líbila vždycky, i jako uvědomělá Anče, která Trautenbergovi zničila všechny velkolepé podnikatelské plány. Vím, že byla nemocná, neváhla jsem a dokud je ještě ve formě, koupila jsem lístky do Ungeltu.

Ungelt je malý divadýlko, kam se nevejdou velké kulisy, nevejde se moc herců a nevejde se ani celá stovka diváků. Byla jsem překvapená, že není vyprodáno. Mám vždy pocit zodpovědnosti, abych vybrala dobré představení, kór když lístek stojí 480 korun. Trochu jsem znejistěla. Zbytečně.

Hra anglického autora Petera Quiltera se celá odehrává v nemocničním pokoji. V posteli leží po mozkové příhodě Michael (Ondřej Novák), navštěvuje ho matka a přítel. Když se Michael probere z kóma, nepamatuje si posledních 11 let života, ty 4000 dnů, nepoznává svého přítele. Matka je potěšená, že si synek nepamatuje partnera, kterého nemá ráda, Paul (Petr Stach) je zoufalý.

Hana Maciuchová je nádherná dáma a skvělá herečka, jako matka Carol byla naprosto dokonalá. Moc jsem jí rozuměla. Byla přiměřeně uštěpačná, dotčená i nepřiměřeně milující. Na konci představení dostal každý obrovskou růži. Mrzelo mě, že jsem taky nekoupila kytku, mohla jsem vědět, že paní Hana bude výtečná a dobré herečky mají dostávat kytky.

Ondřej Novák, Hana Maciuchová, Petr Stach
Zdroj: APLAUSin

Každý pes, jiný katastr

4. listopadu 2017 v 20:00 | Michaela |  Povídání
Ano, píšu o svých dětech. Ze dvou manželství mám dva syny, každý je jiný. Martina mě uklidňuje, že ona má s jedním mužem tři děti a také je každé jiné, ségřiny holky to samé. Prvorozený je podobný mně a po mně je také hodný a naivní. Druhorozený je celá babička Hela. Když jsme si ho s mužem vyráběli, bylo mi jedno, jestli to bude zase kluk nebo holčička, jen jsem chtěla, aby dítě mělo oči po jeho mámě. Velké hnědé s tmavými řasami. Splnilo se mi. Bohužel dostal do vínku i povahu po dědkovi, ta byla naprosto nežádoucí. Kdo by taky chtěl líného ingnoranta, že.

Co mají spolehlivě oba po mně, jsou dlouhé ruce a nohy a smysl pro humor. Druhorozený je vtipnější, ale zase je nesnesitelnější a má problém a autoritami. Prvorozený je mluvka, slibuje a neplní. V tom je stejný jako můj druhý muž, což je teda zvláštní, geneticky nemají nic společného, leda by ta tlučhubost byla nakažlivá. Druhorozený preventivně neslibuje nic.

Soužití s dospělými, resp skoro dospělými dětmi v malém bytě je velmi obtížné. Úsloví Malý děti, malý starosti, velký děti, velký starosti je obdivuhodně výstižné. V životě na sebe tolik nežalovaly jako nyní. Každou chvíli za mnou někdo přijde s oficiální stížností, bohužel většinou oprávněnou. Ano, máš pravdu, já to s bráchou proberu. Ano, máš pravdu, já mu domluvím.

- Maminko, brácha přeci nemůže hrát na počítači do dvou do rána.
- Proč musím jít ven s tím blbým psem, když není můj.
- Eště jednou řekneš mámě Míšo, a já ti dám fakt do držky.
- Neměl brácha dneska luxovat? Tak neluxoval.
- Když jsem přišel domů, měl tu brácha nějakou holku.
- Brácha mi sežral slaninu a pořád nekoupil novou.
- Zmizely mi všechny šprcky.
- Celý ráno mu zvoní budík a stejně nevstává.