Srpen 2017

Budu se mít ráda

Včera v 10:00 | Michaela |  Povídání
Budu se mít ráda a budu na sebe hodná, to je moje v duchu vyslovovaná mantra posledních deset let. Když se budu mít ráda já, budou mě mít rádi i ostatní, jsem někde četla. Tak nechápu, proč jim to tak dlouho trvá. Možná se nemám ráda dostatečně. Hodná jsem na sebe většinou čokoládou nebo plzní, ale dnes jsem si koupila úzké černé džíny, které jsou s čokoládou a plzní poněkud nekompatibilní. Také si těch deset let slibuju koupi krajkových černých kalhotek s prostřiženým rozkrokem, doba ovšem mezitím pokročila a kalhotky mají většinou průstřihy dva. To není nic pro mě. Jestli si je někdy koupím, můžu si je rovnou nechat zarámovat, a s rámováním já zkušenosti teda mám.

Prvorozenému jsem nechala zarámovat památeční Richieho boxerky. Maturoval z matiky v posledním možném termínu a chtěl nějaký amulet, něco pro štěstí. Měl ses učit, blbečku. Když u mě nepochodil, vzal si na sebe ty půjčené boxerky, maturitu udělal, proto jsou památeční. To bylo období velkých pařeb, kdy přespával různě u kamarádů a jak je velmi čistotný, vždy se dožadoval zapůjčení čistého prádla. Já pak doma prala a žehlila cizí trencle a přemýšlela, jestli je syn na holky nebo né.


V galerii kroutili hlavou, byly trochu jeté i maličko roztrhané

Filip mě nemá rád, ale je mým šéfem a musím ho poslouchat. Přidal mi sice peníze, ale na revanš i práci, kterou jsem nechtěla dělat. Opravdu nechtěla, jsem býčice a nemám ráda, když na mě někdo tlačí. Taky znám svý limity a jsem hrozný nervák. Filip vymyslel, že když už sedím na call centru, budu vypomáhat na zákaznické lince, radit klientům s programem, kterému vůbec nerozumím. Strašně jsem se klepala a zvedala telefon s hrůzou, co budou na druhé straně potřebovat. Jo, stresuju se tím, nad čím ostatní mávnou rukou. Nakonec to zvládám, protože všichni okolo mi pomáhají.

Jenže ten šupák Stres si počkal, až se relativně uklidím a pak zaútočil. Najednou se mi špatně dýchalo, měla jsem pocit, že se udusím, nemohla jsem polykat. Sousto uvízlo v krku, když jsem se napila, voda zůstala nad soustem. Záchvat paniky. Říkala jsem si, že to zvládnu. Nešlo to. V metru jsem nemohla nastoupit do vozu, měla jsem strach, že se cestou udusím. Plakala jsem na nástupišti, že skončím v Bohnicích. Mně ovšem domů jezdí jenom metro a z Anděla je to pěšky sakra daleko a vlastně ani netrefím. Celý víkend jsem s tím bojovala. V pondělí jsem statečně šla do práce. Cítila jsem se dobře, jen občas jsem nemohla dodechnout. Pak jsem nebyla schopná vejít do tiskárny v Nekázance, zase jsem měla strach, že uvnitř nebudu moct dýchat, mluvit. No, ukecala jsem se, toho mladýho tiskaře znám pár let, v nejhorším prostě odejdu ven. Scénka mě nakopla k návštěvě praktické lékařky.

Všechno jsem jí převyprávěla a dostala Neurol. Zuzana nechtěla věřit, že tohle návykový svinstvo může předepsat obvoďačka. Může. Uklidnila mě, že jsem ještě OK, že mám mít dva prášky furt u sebe a bude mi možná stačit jen to vědomí záchrany v dosahu, pokud ne, mám jeden rozkousat. Dětem jsem vysvětlila, že jsem bláznivá, aby braly ohled. Druhorozený mi dokonce v půl desátý večer došel do Žabky pro čokoládu, Zuzana slíbila, že mě o víkendech bude brát z blázince na procházky. A já se rozhodla, že si koupím malý medailonek na krk. Holky v něm nosí fotky dětí, to já nemusím, mám je doma, jiné fotku chlapa, já žádnýho nemám. Já si tam nacpu Neurol a budu se mít ráda a budu na sebe hodná.

A co na to Doktorka se srdcem...?
modra-svatava.cz


Poslední zrnko

Čtvrtek v 8:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Jako rodilá Pražanda se s obilím nedostanu tak do styku jako třeba Janie, která je s přírodou opravdu spjatá, minimálně letošní brigádou. Ne, že bych nevěděla, jak obilí vypadá, občas nějaké pole vidím na výletě se Zuzanou, když jsem dostala nádhernou kytku slunečnic od Prvorozeného uvázanou s obilnými klasy, se zájmem jsem zkoumala druh obilí. Možná ječmen, takový fousatý, ten si pamatuju z básničky Zabloudilo kuřátko od Františka Hrubína.

Moje sestra je skvělá kuchařka a dost mě v lednu na La Palmě jídlem rozmazlovala. Ona ví, na co mě utáhnout. Uvařila například báječnou místní polévku Potaje de trigo, a i když jsem se na pšenici dívala nedůvěřivě, talíř jsem vyjedla do posledního zrnka. Potaje je takový kanárský eintopf, v hrnci je skoro všechno. Pšenice i solená vepřová žebírka se musí namočit den předem. Pšenice i maso (žebírka, kuřecí a hovězí), se vaří zvlášť. Vývary se slijí a doplní vodou, pak tam jde zelenina nakrájené na velké kusy, začíná se sladkou bramborou a mrkví. Následují zelené fazolky, pórek, cuketa, dýně, bílá dýně, kukuřice. Pak se rozmixuje decka bílého vína, olivový olej, tymián, oregáno, cibule, česnek a římský kmín. To dá polévce ten charakteristický šmak. Přidá se kapusta nebo zelí. Nakonec se vloží maso a pšenice.


P.S. Pokud nějaká spřátelená blogerka (případně bloger) zabloudí na La Palmu, ségra zve na okoštování.

Výlet do Teplic nad Metují II

11. srpna 2017 v 22:00 | Michaela |  Putování
Letos jsem se rozhodla pro víkend mimo festival, abych měla Soňu jenom pro sebe. Oproti loňskému roku přidaly České dráhy nový spoj, rychlík z Prahy do Teplic, pěkně bez přestupů. Ve vlaku sice nebyla wifina, ale z reproduktoru hezky vítaly nové cestující a hlásily všechny příští stanice, i na elektronické informační tabuli se zastávky pěkně míhaly. Pravda, z Hradce Králové jsme vyrazili stejný směrem jako přijeli, ale to se na nádražích někdy stává, byla jsem klidná. Slečna nově přistoupivší říkala do telefonu, v kolik hodin bude v Nymburku. Tam už jsme byli. Ty vole, říkám si v duchu, jede na opačnou stranu. Z reproduktoru se ozvalo Příští stanice Chlumec nad Cidlinou. Ty vole, říkám si nahlas, JÁ jedu na opačnou stranu, protože v Chlumci jsme byli před chvilkou. Udělalo se mi úplně na omdlení, taky už nejsem žádný děvče v rozpuku, že. Hystericky jsem se vrhla na průvodčího, který s námi jel teprve od Hradce, že jedu, kurva, zase do Prahy. Děti mě zbaví svéprávnosti.

Připadala jsem si jak největší blbka na světě (a že je svět velkej). Naštěstí jsem nebyla sama, přidali se další čtyři zoufalci, kteří nechtěně jeli zpátky, jeden neměl k ráně daleko. Průvodčí nám vysvětlil, že do Teplic jedou jen některé vagóny a my seděli v tom špatném, což nám ovšem nikdo neřekl, z reproduktoru nehlásil, na tabuli neběželo. Průvodčí nám rozdal lístky s třicetikorunovým odškodněním (prcám na odškodnění!), pozdržel vlak v Chlumci, my do něho všichni naskákali a jeli zase zpět do Hradce. Při kontrole jízdenek nám nesympatická blondýna řekla jen znechuceně Jó, vy ste ty přejetý. Měla jsem neodolatelnou chuť jí plácnout. V Hradci přestup na další vlak a pak ještě jeden. Přijela jsem s hodinovým zpožděním, unavená, vynervovaná. Soňa mi řekla, že je to ještě dobrý, čekala mě o půlnoci. České dráhy, státní podnik, je stejná banda jako Česká pošta, státní podnik. Oběma je lepší se vyhýbat.


Počasí bylo letně nádherné, Soňa skvěle vaří, udělaly jsme dva výlety, jeden jen tak a druhý do Broumova. Nevěděla jsem, že v broumovském klášteře je druhá nejlepší kopie Turínského plátna z roku 1651. Sice jsem měla pocit, že na plátně obrysy člověka moc nevidím, stála jsem daleko a také se plátno neustálým osvětlení poškozuje. Jak jsem lakomá, plátno bych schovala a ukazovala jenom o velikonočních a vánočních svátcích.

Broumovský klášter

Poprvé v životě mi chutnalo desetistupňové pivo, Bernard. I čas na válení se u bazénu byl a lahve od sektu jsem raději nepočítala. Zpátky jel vlak v pondělí ve 4:34 hodin a Sonin hodný Druhorozený vstal se mnou ve čtyři a odvezl mě na nádraží. Cestou do Prahy jsem nespala, obezřetně jsem si hlídala, abych zase z Hradce nejela zpátky k Soně. Naštěstí ne. Z nádraží jsem s kufrem, ve kterém uvolněné místo po bohemkách zaplnil proviant (rybíz, cuketa, okurky a rajčata), šla rovnou do práce.

Janovice

Výlet do Třeboně

6. srpna 2017 v 9:00 | Michaela |  Putování
Mastňácký výlet autem z Týna do Třeboně. Ani nevím, kvůli čemu jsme se s Ex v autě hádali, nicméně mě chtěl vysadit několik kilometrů před městem. Já jsem ale zvyklá a dávno se s ním nepouštím do žádných nebezpečných akcí, vždycky mám u sebe dobitý mobil a dostatek hotovosti. Mě nezaskočí. Samozřejmě si to rozmyslel, věděl, že by mě do konce dovolený už neviděl. S sebou jsme měli vystresovaného psa, poštípaného od vos, s panickým strachem z létajícího hmyzu. Na parkovišti odmítl vystoupit z auta. Motýl třepotající se okolo mu nepřidal. Za pomoci hrubé síly jsme ho vytáhli.


Udělali jsme krátkou procházku v zámeckém parku, ale bylo hrozný vedro a pes nervózní, stejně jezdíme do Třeboně hlavně na jídlo a do army shopu. V obchodě jsem koupila Druhorozenému pruhované tričko, jak si objednal, v restauraci Myslivna se nám výběr ryb nelíbil, skončili jsme jako vždy v Šupině. Nijak jsem svého Ex nešanovala, dala jsem si candáta, Regenta dvanácku, on si dal štiku s tarhoňou a vodu. Naposledy jsem tady byla s Prvorozeným a Markétou I., ale ona šířila kolem sebe tak negativní energii, že nám ani jídlo nechutnalo. Tentokrát to byla nádhera, jídlo i obsluha bez sebemenší chybičky. Jen pan Ex se trochu prohnul.

Candát, brambor, šalotka, kapary, zeleninový chips