Červenec 2017

Všude samá Markéta

Dnes v 9:00 | Michaela |  Povídání
Druhorozený měl jít na kontrolu k mé zubařce a jak je pako, pamatoval si samozřejmě jenom, že se jmenuje Markéta. Z čekárny kliniky pak pro jistotu volal, jestli je správně u Markéty Horákový. Ne, naše zubařka je Procházková, ale třeba se vdala, nějak si prostě poraď, je ti proboha sedmnáct, to snad zvládneš. Zvládnul. Nevdala se, dvě Markéty ordinují vedle sebe. Při své kontrole jsem se zubařky ptala, jestli je jméno Markéta podmínkou pro přijetí na tuto kliniku, protože ta předchozí se jmenovala stejně. Zubařka se smála, prý ne-e.

Pan Úžasný má dceru Markétu. Honzík v Kristinině bříšku by byl taky Markéta, kdyby teda neměl toho pinďoura. Prvorozený se rozešel s Markétou a našel si znovu Markétu. Před nimi měl dvě Venduly za sebou. Dělá to určitě kvůli mně, protože můj mozek nová jména už špatně vstřebává. Novou Markétu jsem dlouho neznala, protože jako jedna z mála nemá FB. Věděla jsem jen, že pravidelně čte můj blog. Ví tedy dobře, jaká jsme skvělá rodina.

Večer se syn přiřítil domů s krásnou kyticí a krabičkou bonbónů Lindor. Prý mi to posílá Markéta. Radost vystřídalo zděšení: Že ona chce požádat o jeho ruku. Jinak jsem si kytku nedokázala vysvětlit a protože Markéta čekala dole v autě, šla jsem si ji i přes protesty Prvorozeného prohlédnout. Zapřísahala se, že o ruku nežádá. Jen aby.
Loni jsem čarovala, abych si přivolala vnučku. Všem v práci holčičky, ať dcery nebo vnučky, děsně závidím. Nakonec je trumfnu a budu mít vnučku rovnou pětiletou, protože Markétina Nelinka oslaví v srpnu páté narozeniny. To jsou holt ty velký boty po Efce, jak je dlouhá, tak má i velkou nožku.



Výlet do Kerska

Úterý v 9:00 | Michaela |  Putování
Zuzana vymýšlí a plánuje výlety, já mám na starosti výběr divadel a zařizování lístků. Tentokrát jsem si ale nafoukala výlet do Hájenky v Kersku. To je ta hájenka z filmu Slavnosti sněženek. Zdeněk tam nedávno byl, pak i Kristina s celou širokou rodinou, všichni nadšení. Tedy gastro výlet. Zuzana se přizpůsobila moderní době a měla staženou mapu v mobilu. To bylo fajn, protože jsme poprvé po celou dobu výletu naprosto přesně věděly, kde jsme a kolik kilometrů jsme ušly. Vlakem do Nymburku a 15 kilometrů do Hájenky krásnou krajinou, cestou voňavými borovicovými lesy, minimum lidí.


Svatojosefský pramen

Vodu jsme ochutnaly, byla hodně železitá, jako cucání rezavého starého klíče, ale asi jde jen o zvyk, lidí, co si čepovali bylo dost. A obě s nedostatkem železa bojujeme.

Hájenka nezklamala, naštěstí má velkou zahrádku, kam se ta spousta hostů pohodlně vejde. Podle Kristinina pokynu jsem si dala kančí se šípkovou. Vynikající, a protože jsem fakt čuně, k těm dvěma malým postřižinským jedenáctkám (mimochodem moc dobrým) jsem ještě poslala půlku porce domácích lívanečků se zakysanou smetanou a borůvkama. Pak mi bylo těžko.


Z Kerska vlak nejezdí a já paličatě trvala na vláčku, vydaly jsme se na nejbližší nádraží, což bylo ještě asi 5 kilometrů. Jenže Zuzanino koleno má limit zhruba 14 kilometrů a můj ukazováček (?) na levé noze 15 kilometrů. Naše končetiny si tedy prosadily, že se pojede busem rovnou z Kerska do Prahy. Nakonec jsem byla spokojená hlavně já, protože bus končil na Černém Mostě, Zuzana pokračovala domů do Podolí.

Tohle není můj hlas..!

14. července 2017 v 18:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Tenhle vysoký ječák, to nemůže být můj hlas. Nepříjemný jekot, který tahá za uši a i sklo v oknech by se chvělo, kdyby tam nebyl plast. Ale jo, jsem to já, žádná jiná ženská v místnosti není a Druhorozený mlčí. Umění vytočit mě za dobu od svého narození vypiloval k naprosté dokonalosti. Má mě na první dobrou. Jsem směšná, řvu, koktám a prskám, ale stejně mi to není nic platný.

Oba moji synové byli chtění a oba velmi miluju, nicméně Prvorozenému říkám, že je z děcáku a Druhorozenému, že jsem ho našla v popelnici. Možná to na nich zanechalo nějaké následky. Ty zjevné jsou nechuť uklízet a učit se. Problém s úklidem teď nově řeším i s Prvorozeným a opět bez velkých výsledků. Chlupy z Bonga mám i v podprsence a na Prasátkově skleněném jídelním stole jsem taky našla chlup z našeho psa. Kudy chodím, tudy línám. A co se týče školy Druhorozeného, letos jsem se na prázdniny těšila jako nikdy v životě. Jsem unavená, křičím a mluvím sprostě, pak se stydím, omlouvám a vzpomínám, jak jsem byla strašně šťastná, když se mi kluci narodili.

No jo, ale pak dávám Druhorozenému do ruky svačinu a on mi zpruzený naštvaně řekne, že nechtěl ty (čtyři) rohlíky se šunkou namazat máslem. Víš co? zeptám se. Tázavě se podívá. Polib mi prdel! Sakra, čí to byl hlas?! Ten není můj. Co je to za hnusnou matku?! Kde se tady vzala?!

P.S. Svým normálním a milým hlasem zdravím Klávesničku a Kočkomilku, které jsou teprve na startu.

Uklízení s puberťákem (vlastním)

8. července 2017 v 8:00 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
V tom našem přeplněném hnízdě jsme čtyři, uklízím jenom já jediná. Psa, který luxuje drobky nepočítám, na druhou stranu totiž strašně líná. Dobře patnáct let říkám synovi, aby nechodil doma bos. Zbytečně. Teď, co máme psa, vypadají jeho ponožky jako sněžnice ze sobí srsti. K tomu není schopný hodit špinavé oblečení do prádelního koše. Zásadně ho nechává na prolamovaném víku s neochvějnou důvěrou, že se prádlo během noci samo proseje dovnitř. Každé ráno je pak jeho opětovným nálezem nemile překvapený. Za to ovšem nemůže, protože tenhle návyk zdědil po svém otci. Genetika je neuvěřitelný svinstvo. V poslední době se mstím tak, že mu svršky házím do postele a pokud v ní leží, snažím se mířit na hlavu, jsem ale bohužel dost nešikovná. Jen občas slavím úspěch, to když jsou v ranci i kalhoty s páskem se železnou přezkou.

Máme jeden centrální odpadkový koš v kuchyni. Zřízení vlastního v pokoji jsem nedovolila ani Prvorozenému, Druhorozený má teď u sebe několik nelegálně držených krabic s odpadky a nevynáší je. Legalizací by se stejně nic nevyřešilo. To by synek pak chtěl i vlastní koš na špinavé prádlo, myčku, ledničku, toaletu... No, to se rovnou může odstěhovat někam do garsonky. Nechce.

Konečně už umí převzít a uklidit nákup z Koloniálu, který přivezou domů a ví, že přepravní papírové krabice musí nacpat zpět řidiči, protože fakt nevím, co s nima. Naposledy jsem objednala i zmrzlinu. Čtyřikrát jsem mu řekla, aby ji nezapomněl dát do mrazáku. První, co jsem po příchodu domů uviděla na botníku, byla hranatá plastová krabička se zmrzlinou v tekutém stavu. Byla jsem přesvědčená, že mě klepne, že to snad dělá schválně, že to přece není možný! Myslel sem, že to sou vlhčený ubrousky. Jasně, ubrousky Gelato Madre. A v tom případě je zmrzlina kde? Pokrčení ramen. Přecenila jsem ho, přebrání nákupu ještě nezvládá.


Toto prý nebyl žádný osobní vzkaz (mouky spořádaně uklidil do špajzu)