Květen 2017

Jak mluvit s puberťákem (vlastním)

Dnes v 10:00 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Poprvé jsem narazila v období základní školy. Nějaký Druhorozeného obdivuhodný (zřejmě) spolužák na každé Proč, odpovídal Protože bagr. Ono to vypadá jako nepodstatná prkotina, ale pokud se vám na všechny důležité a zásadní otázky dostane odpovědi Protože bagr, máte po pár dnech chuť udeřit synka pěstí do obličeje. Proč nemáš ještě uklizený pokoj? Proč jsi neměl ten úkol? Proč jsi nesnědl svačinu? Protože bagr. Do obličeje jsem ho neudeřila jen proto, že jsem do jeho rovnátek investovala příliš mnoho peněz a času. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na obranu. Proč nejsou k obědu řízky? Proč už nemůžu na počítač? Proč mě nemáš ráda? Protože bagr.

Pak byl klid, než na střední škole objevil kouzlo slovesa prcat ve významu kašlat na to. Řvala jsem fest, vyhrožovala, ale nebylo to nic platný. Prcám na školu! To byl jeho oblíbený válečný pokřik. Vrátila jsem se k osvědčené taktice. Slíbila jsi uvařit svíčkovou. Prcám ti na svíčkovou, odpověděla jsem bez uzardění. Legrace je, že Druhorozený slovo přestal už používat, ale mně nějak zůstalo v oblibě. Občas ujedu i v práci. Prcám na ty tabulky, jdu na oběd.

Co to zkoušíš? Zkouším tě vychovat a přitom nezabít. Děkuju, nechci, způsobně teď odpovídá syn. Jak hezké, jenže to odpovídá na pokyn Vezmi s sebou ty odpadky. Jinak jsme v období relativního klidu, co se naší konverzace týče. Druhorozený ovšem provokuje rád, místo mami mi říká Míšo. Proč ti to vadí? Dyť se tak menuješ. Jak ti říkají v práci? No vidíš, taky Míšo. Dobře, skousla jsem Míšu. V duchu jsem si řekla, že to do 27.2.2018 vydržím. Den předtím mu bude osmnáct, ještě ho nechám jednou přespat a vykopnu ho z bytu. Synek si moji svatou trpělivost vysvětlil jako slabost a přitvrdil. Číčo, co bude k večeři? Tak tentokrát jsem ho už praštila a příště ho praští ještě Prvorozený, protože jeho ta bráchova žoviálnosti vytáčí víc než mě.

Taky jste si všimli, že spolu mluvíme hlavně o jídle?

Když se nikdo nedívá

Včera v 10:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Když se nikdo nedívá, Bára nechá stejné Téma týdne čtrnáct dní.

Na svatbě

20. května 2017 v 12:00 | Michaela |  Pohoršená
moc nestárnu, ale děti rostou a to nejen ty moje, ale i děti mých kamarádek. Jedna z nich ženila syna, svatbu pojali ve velkém, v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Jsem církví nepolíbená, ale ráda jsem se šla podívat, na svatbě v kostele jsem ještě nebyla.

Svědkyni bych na obřad vůbec nepustila, měla světle zelený top s úzkými ramínky, vedle kterých vyčumovala černá ramínka od podprdy. Kněz byl takový cool chlapec, přijel na motorce. Před bazilikou i v ní nás informoval co a jak a hlavně, abychom si svatbu pořádně užili. Chtěl, abychom tleskali a vydávali mručivé zvuky. Byla jsem překvapená, měla jsem teda jinou představu. On pan kněz se snažil být hodně vtipný, naštěstí ne všechno bylo dobře slyšet. Takový obřad a filmy Zdeňka Trošky jsou pro mě prostě moc veselé. A slovo "láska" jsem za celý život tolikrát neslyšela.

Po skončení obřadu se kněz dožadoval radostných pokřiků a alkoholu na zapití (!) právě uzavřeného sňatku. Matka ženicha zavolala Bravo. A protože všechny lahve vodky, které se nabízely před kostelem, byly už prázdné, obětoval jeden svatebčan svoji placatici s whisky. Kněz k nevěstě a ženichovi pozval ještě rodiče a svědky. Placatici nechal kolovat, aby si všichni cucli. Ať žije mononukleóza. Situace silně připomínala radostný dojezd do cíle výletu, kdy si všichni statečně přihýbají ještě s běžkama na nohách. Potěšilo mě, že i přítomná omladina usoudila, že takhle určitě ne.

Abych nebyla jen negativní, nevěsta byla krásně rozechvělá, ženich roztomile nesvůj a svatební koláčky úžasné.

Zdroj: Pamětní desky

P.S. Sepsáno na přání mé věrné čtenářky, též zúčastněné, případné následky tohoto článku padají tedy především na její hlavu.

Výlet do Někam

14. května 2017 v 9:00 | Michaela |  Putování
Zuzana vybrala trasu, já měla mapu. Psa jsem samozřejmě vzala s sebou. Ráno jsem ho ledabyle vyvenčila a pospíchala na nádraží. Nedomyšleno. Ve vestibulu nádraží, tam kde proudí největší davy lidí na jednotlivá nástupiště, si Bong přičapl a vykakal se. Kolemjdoucí pán jen suše utrousil: Chudák, se z toho cestování posral. Zuzana stála opodál a dělala, že k nám nepatří. V panice jsem úplně zapomněla na pytlíky a bobky posbírala do papírového kapesníku a hurá na vlak. Ty bobky furt v ruce, vypadalo to, že pojedou s náma. Až těsně před nastoupením jsem se jich velkým obloukem nonšalantně zbavila.

Vystoupily jsme v Karlštejně, já jsem důležitě rozevřela mapu, abych zjistila, že moje mapa končí přesně tímto místem. Cíl cesty Loděnice tam vůbec nebyl.Tak bez mapy a turistických značek. Ptaly jsme se hodněkrát dobrých lidí, ale cesta byla příjemná a příroda krásná.

Na některých tyčkách hrnky chyběly, přemýšlela jsem, jestli je možné, že jim lidi občas nějaký ukradnou. Taky bych si vybrala.

Výhled z Tetínských vyhlídek

Došly jsme až na okraj Berouna, pak se kousek vrátily na lávku přes Berounku. Voda nalevo, voda napravo, lávka se trochu pohupovala. Bong si lehnul na zem, stáhnul ocas a šíleně se klepal. Ještě nikdy jsem neviděla, že by se tak strašně bál. Ležel jak přejetá žába. Nešlo to ani tahem, musela jsem ho vzít do náruče (15 kg). Děti konečně odrostly a já mám na krku psa. Ach jo. Pak se pokusil sežrat nějaký hovno, statečně jsem mu ho vytáhla z tlamy. Nedomyšleno. Ruku jsem opláchla perlivou Magnésií, Zuzana naštěstí měla vlhčené ubrousky.

Loděnice pořád děsně daleko, prcáme na to, řekly jsme si a došly jenom do Srbska a odtud už domů. Nakonec jsme ušly asi 20 km. Zuzana si oddělala koleno. Psa jsem zničila až druhý den na dalším výletě ve stejné krajině, ale jen 14 km. Nedomyšleno. Kulhal a měl něco s tlapkou. Pak ho směl venčit jen Prvorozený, se mnou nikam nechtěl. Když teď doma řeknu slovo "výlet" nebo "vláček", Bong zavrčí a vleze si do pelechu.

Masaryk (2016), ČR,SR

9. května 2017 v 22:00 | Michaela |  Filmy
Tentokrát jsem šlápla vedle, měla jsem o filmu jen přibližnou představu, většinou z krátkých ukázek, kde to poměrně žilo (tanec a sex). Skoro dvouhodinový film věnovaný politice, politice a tomu, jak těžké je být synem prezidenta Osvoboditele. Mně by asi stačil půlhodinový dokument, tím neříkám, že byl film úplně špatný, takové lepší a nákladnější České století. Pro mě ale nuda k uzoufání.

Když jsem zkraje zjistila, že Jana Masaryka bude hrát Karel Roden, říkala jsem si, sakra, dyť naposledy hrál TGM, ale poctivě musím uznat, že byl Roden dobrý, i ta pleš a brýle udělaly své. Oldřich Kaiser v roli prezidenta Beneše taky dobrý, ale ta smršť Českých lvů mi připadala přehnaná.


Chvilka pro sebe

7. května 2017 v 10:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Od března trpím syndromem přeplněného hnízda. V tom mém malém bytě furt někdo je. Pořád někdo leží na sedačce nebo okupuje koupelnu. V televizi běží akční filmy, Výměnu manželek jsem neviděla ani nepamatuju. Pes pořád štěká. Prvorozený se vrátil s velikánskou televizí, ale pro provoz potřebuje kabel z té mé. Nejsem moc technicky zdatná (Dorka ví), tak tady nechápavě drahnou chvíli mačkám ovladač u nefunkční televize, než mi dojde, že mi kluci zase sebrali kabel. Když jsem si nevěděla rady se stažením knihy do čtečky a potřebovala pomoc, Druhorozený odpověděl, že si stahuje jenom filmy, Prvorozený prý jenom předkožku. Ne, dospělí synové nemají bydlet se svými matkami.

Kdysi jsem si v jednom ženském časopise přečetla: Chcete lásku na celý život? Milujte sebe. Od té doby se snažím mít se ráda, jde to ztuha. Nemiluju se nijak vášnivě. Občas si koupím něco hezkého nebo dobrého. V poslední době hlavně dobrého a především váha v koupelně mi říká, že dobrého bylo zbytečně moc.

Moje chvilky se pro sebe jsou léta neměnné. V jakoukoli denní nebo noční hodinu si nejraději vlezu do vany s pěnou nebo olejem. Nyní si ovšem musím pořádně zavřít dveře, Bong mě rád kontroluje, pak nezavře a na mě táhne. Po koupeli se namatlám tělovým mlékem a plácnu sebou do postele, nejlépe s dobrou knížkou. A když mi po chvíli padají víka, nic se neděje, spánek je prospěšný pleti.

Blogerky, jedééém...!

1. května 2017 v 17:00 | Michaela |  Povídání
Tak jsem taky blogerka, zajímavá a cool, blog už mám rok. O jeho založení jsem přemýšlela několik let, jsem trošku pomalejší. O početí dětí jsem moc nepřemýšlela. Před založením blogu jsem si načetla spoustu všelijakých rad a návodů jak s blogováním začít, i jak podpořit velkou návštěvnost. O těhotenství jsem se začala zajímat až ve čtvrtém měsíci.
Proto také můj blog funguje lépe než moje děti a zdá se, že je i oblíbenější. Tentokrát jsem byla prostě víc připravená a informovaná. Za ten rok se počet návštěv přehoupl přes devět tisíc. Prvorozený v roce ještě nechodil, ovšem ten malý Druhorozený zmetek regulérně běhal v devíti a půl měsících.

Niternice je první blog, který jsem přečetla celý. Jo, vzalo mě to, ale když přišla o holčičku, čtení mě přestalo bavit. Vyprávění o Elence jakoby psal někdo jiný. Dalším oblíbeným blogem byla Sweetsymphony. Kačenku čtu pořád ráda, i když je to taková Kačka Praštěná. Mám stejnou slabost pro Náplavku jako ona. Někdy mi Kačenka připomíná mě, když jsem byla mladá a hodně hloupá, někdy v ní vidím nezvedenou dceru, která mi chybí. Pak jsem objevila Angrymagdu, jen to jméno jsem si zaboha nemohla zapamatovat. Už jsem si objednala tři výtisky Psích deníků (až je vydá), jeden je pro ségru, moc se těší. Na Bloudičku mě přivedl Standa, když prohlásil, že má nejvtipnější blog. Přečetla jsem opět na jeden zátah. Má pravdu, chlapec.

Baruška a Beallara ty byly jasné, píšou hodně a jsou furt vidět. A Baruška se drží i po vyhození z AK, nějak do článku vždycky vetkne TT. A nešlo si nevšimnout spousty komentářů od Doktorky se srdcem. Ta bába je snad všude, myslela jsem si, ale je docela pohotová. Nakonec to byla ona, kdo mi pomohl doladit blog a hlavně, načechrala mi moje blogerské peří a i teď do něho občas pořádně foukne. Dorko, jsi skvělá. Další komplet přečtený blog byl Svět Helgy. Její autoportrét je naprosto neodolatelný. Napsala jsem jí komentář snad pod každý článek a v duchu jsem si říkala, kurva, tady je ale konkurence, to se těžko prosadím.

Po roce mi blog přináší pořád spoustu tetelivý radosti. To o svých dětech napsat nemůžu, i když Druhorozený je pro psaní velmi inspirativní. Taky mi říká, dyť bys neměla co psát, kdybys mě neměla. Ano, asi bych nepsala, jen bych vesele povlávala životem. I Prvorozený se svým návratem domů (se psem) začlenil do blogu. Vlastně jsem šťastná žena.

P.S. Omlouvám se všem ostatním (a zejména chlapcům), které jsem objevila později, ale sem se mi všichni jednoduše nevejdete. Dík za podporu, inspiraci a komentáře.