Únor 2017

Moje Prasátko

26. února 2017 v 9:53 | Michaela |  Povídání
Před deseti lety jsem pracovala jako asistentka sommeliéra, bezvadná práce na zkrácený úvazek, víno neustále na stole, toliko klady. Zápory: samý ženský, krutý provizní bungee jumping a zrovna se nám moc nedařilo. Rozhodla jsem se proto, že si najdu ještě klienta na úklid. Jsem taková uklízecí, ráda žehlím a nějaké zkušenosti jsem měla. Zkusila jsem agenturu a ta mi dohodila Prasátko. Od té doby je nedílnou součástí mého života a historky o něm velmi oblíbené. Koneckonců, Irena Obermannová o téhle práci napsala knihu. Dnes je Prasátku 36 let a pracuje v jedné významné advokátní kanceláři.

Při první schůzce u něho doma si postěžovalo, že k němu chodila Ukrajinka, která neuměla česky a s myčkou, když měla přijít nepřišla a obráceně. Podívalo se na mě tázavě. Jenom jsem pokrčila rameny. Nelíbilo se mi, že se mnou mluví svrchu a mile jsem mu vysvětlila, že i když mu budu uklízet byt a žehlit košile, neznamená to, že jsem úplně blbá. Mám ráda jasno hned zkraje. Prasátko pochopilo. Proč mu říkám Prasátko je asi jasný, je prostě prase. První roky jsem byla po příchodu do bytu vždycky na pláč a nevěděla, kde s úklidem začít. Teď už jsem zdatná hrdinka, špinavý talíř pod polštářem mě nezaskočí. Uklízím, když není doma, ono nemá rádo mě potkat. My se neviděli třeba rok. Teď s mojí prací na plný úvazek se potkáváme celkem často. Každé takové setkání využiju k tomu, abych mu kvůli bordelu vyhulákala. Nemá to rádo.

Rádo mě vidí pouze po návratu z mé dovolené, když se byt mění už v popelnici. Přilepil se mi hrnek k lince, hlásilo. Co hrnek, já jsem se přilepila celá. Stoupla jsem si obounož do nějakýho lepivýho sajrajtu a nemohla se odlepit. Ponožky mi to sundalo! Jinak je Prasátko takové bezelstné. Mělo období, kdy každý den cestou domů koupilo síťku citronů a ty nechalo povalovat různě v kuchyni. Já je pak všechny posbírala a dala do lednice, jenže citrony pořád přibývaly. Každý týden jsem vyhazovala ty plesnivé. Konečně jsme se doma potkali. Proboha, na co tolik citronů, je jich plná lednička, povídám. Aha, já si říkalo, kam se mi ztrácejí, a dívalo se, jako by si myslelo, že mu je kradu. Koho by napadlo, že jsou v lednici, že.

Klíče mi nechávalo nejdříve na recepci domu, ale nezvládalo je zase vyzvedávat, tak je mám u sebe už pár let. Vy máte moje klíče? vyděsilo se upřímně při jedné debatě ohledně vpuštění instalatéra. Ne, cedím se sem klíčovou dírkou, odsekla jsem. Jsem novodobá Popelka, místo přebírání hrachu třídím třicet párů vypraných čených ponožek. Podle značky, stupně opranosti a podílu bavlny smotávám jednotlivé k sobě. Tolikrát jsem s tou prací už chtěla seknout, ale co by si Prasátko beze mě počalo? Kdo by se o něj postaral? I na dovolenou jsem mu pomáhala pakovat.


Touha po moci

23. února 2017 v 12:00 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Nemám žádnou touhu po moci a myslím, že tato vlastnost je dána spíše mužům, proto mám takovou práci, jakou mám. Jsem prostě pečovatelský typ. Moje touha po moci byla vždy jediná a to, ovládnout vlastní kuchyň. Oba moji manželé byli jedináčci a oba velmi rádi pomáhali svým maminkám při vaření. Jak roztomilé. Ovšem jen do té doby, než vyrostou a motají se nesmyslně svým ženám v kuchyni. První muž měl neustálou potřebu přerovnávat nádobí ve skříňkách. A když se mu zdálo, že to co klokotá v hrncích je příliš fádní, nenápadně osolil nebo opepřil. Já se pak u stolu nad talířem hroutila, jak je možný, že je jídlo tak přesolený a proč je, proboha, v zelí tolik pepře. Nakonec se přiznal, ale až když jsem pořádně přidala volume.

V rodině druhého muže šéfoval naprosto všemu otec. Jako správný lovec dotáhl kořist domů. Máma vařila z toho, co otec koupil, neměla žádné právo o nákupech rozhodovat. Pokud vložila do vozíku něco, co se jemu nelíbilo, potravinu vyndal. Léta třeba toužila ochutnat nějaký semínkový chléb. Tento model si můj muž osvojil. Nechtěl mi dávat peníze a sám vášnivě nakupoval podle hesla: Co nejvíce za co nejméně peněz. Já čekala doma, co přivalí a když jsem odmítla z přineseného uvařit, rád uvařil sám. Miloval Makro. Pamatuju na karton zlevněných kuřat. Byla šedivá a smrděla i mražená. Nebyla jsem líná je okamžitě vyhodit do kontejneru. To bylo křiku. Pak koupil celé jehně, jedli jsme ho půl roku. Nějaké mužské domácí práce ho nezajímaly, všechny opravy a malování bytu jsem zařizovala já, včetně placení. Se smíchem jsem všem vyprávěla, že on v domácnosti simuluje druhou ženu, ale tu cuchtu. Pak mě smích přešel a rozvedla jsem se.

Po rozvodu se oba moji muži nezávisle na sobě kupodivu shodli na jednom slově: Semetrika. Ale já nejsem vztahovačná, mně to neva. Konečně jsem se zmocnila kuchyně, všechno mám srovnané podle sebe, varnou plochu mám nablýskanou jako zrcadlo a...a nevařím.

Padesátka v práci

18. února 2017 v 13:33 | Michaela |  Povídání
Když jsem byla na pohovoru v nové firmě, bylo zrovna po bouřce, ale v zasedačce, kam mě usadil pan ředitel, bylo hrozný dusno. Využila jsem tedy chvilky, kdy odešel pro můj životopis a otevřela jsem si okno. Kochala jsem se nádherným výhledem z Václaváku do Jindřišské ulice a když jsem si nasadila brýle, i Jindřišskou věž jsem viděla. Do průvodního dopisu jsem napsala, že jsem dlooouho dělala matku a teď se rozhlížím po zajímavé práci. Byl to můj druhý pohovor, při tom prvním jsem byla dost neprůbojná, teď jsem to chtěla napravit. Panu řediteli jsem řekla pevným hlasem, že tu práci chci, že chci ten úžasný výhled z okna. Ptal se, jak jsem schopná dotahovat věci do konce, odpověděla jsem, že jsem dost urputná. To se mu líbilo.

Práci jsem dostala. Okouzlila jsem hlavně tím, že nebudu mít děti. Jsem ve firmě 3,5 roku. Z pana ředitele je Filip, mám ho ráda a o Kristině píšu v každém druhém článku. Ano, nejsem žádný terno: kdo by chtěl padesátiletou hubatou asistentku. Ale já jsem dobrá asistentka a asistuji jim všem u a všeho ráda. Sice mě kvůli mé urputnosti někdy nenávidí. Stojím u jejich stolu jako vykřičník, dokud mi není vyhověno. Občas na mě Filip výhružně kulí ty svý modrý kulatý oči.

Zkraje jsem měla celkem problémy s počítačem, podtržítko jsem hledala asi půl hodiny, ředitel IT pak chodil po kancelářích a dával k dobrýmu, jaký jsem střevo. No, nezačala jsem dobře. Teď, když se mi zblázní počítač, rovnou volám o pomoc našeho rumunskýho ajťáka Bogdana. Nonšalantně přijde, vypadá jak chlapec z Pomády, a ptá se mě:
- Mišo, ty jsi na něco klikala?
- Ne, nikam jsem neklikala.
- Mišo, kam jsi klikala?
- Bóďo, nikam.
- Mišo, ty jsi klikla sem.
- Bóďo, asi jo.
A je to vyřešený.

Filip mě nechal koupit novou mikrovlnku. Předem jsem avizovala, že s ní nemám žádné zkušenosti, že takový pekelný vynález doma ani nemám. Nechtěl to slyšel. Dobře. Vybrala jsem mikrovlnku jako bych si kupovala kabelku, orientovala jsem se podle vzhledu a ceny. Nějaký výkon mě nezajímal, to je zřejmě fyzika a s tou já si moc nerozumím. Máme tedy novou mikrovlnku, které ohřívá stejně dlouho jako elektrická plotýnka, ale je hezká. Někdy se to teplo i nějak vyplýtvá a pak skoro nehřeje. Předháníme se s Kristinou, kdo si dřív ohřeje oběd, kdo si dřív ukradne teplo.
Všimla jsem si, že co jsem nastoupila, řídnou Filipovi vlasy, snažím se přesvědčit sama sebe, že to není moje vina.




Čím obdarovat puberťáka (vlastního)

12. února 2017 v 11:23 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Kde jsou ty časy, kdy stačilo na chlapečka jenom bafnout a on se zalykal radostí, div se nepočůral. Dnes, když mu chci udělat radost, pořádně se prohnu. Nejradši má darem samozřejmě peníze, ale ty obratem vždycky probendí v KFC. Celkem úspěšná jsem byla s koženou, ručně ušitou peněženkou. Bedlivě jsem ho sledovala při rozbalování a zachytila to první překvapení a radost. Vypadal u jolky fakt šťastně, ale to trvalo cca 5 vteřin a pak zase nasadil ten svůj otrávený výraz. Loni jsem zabodovala dárkovým poukazem k jeho oblíbenému lazebníkovi. Ondra dřív stříhal u nás na Černém Mostě, pak ale udělal konkurs do luxusního pánského salonu. Stříhá pořád stejně skvěle, jen za cenu několikanásobně vyšší.

Svému synkovi jsem dala málo užívané jméno, které sice časem postupně přichází do módy, ale výrobci dárkových předmětů a jiných blbostí to zřejmě ještě nezaregistrovali. Prostě žádné hrnky, přívěsky, propisky a ručníky s jeho jménem nejsou. Z La Palmy jsem mu přivezla hezký přívěsek na klíče. Velké stříbrné písmeno P přivázané kůží na kroužek. P jako píča?, zeptal se okamžitě. Ach jo. Ne, vysvětluju trpělivě, P jako začáteční písmeno tvého jména. P jako píča?, zeptal se znovu. Fajn, řekla jsem a protože je píča ženskýho rodu, přívěsek si nechávám já. Né, to ne. Tak já si ho vezmu. Bingo.

Honzík mi v práci říkal, že to teda nepovažuje za žádné vítězství, když jsem riskovala, že budu doma za píču, ale já jsem skálopevně počítala s tím, že Druhorozený dárek chce, jen tradičně dělá ofuky.


Výlet na La Palmu

10. února 2017 v 20:43 | Michaela |  Povídání
Sebrala jsem svých pět švestek a pět peněz a vyrazila v lednu za ségrou na La Palmu, jeden z Kanárských ostrovů. Pěkně busem do Berlína a pak letadlem. S mužem si postavili dům na samotě mezi banánama, klasický prdelákov, mají 12 slepic, kohouta, tři psy, tři kočky + černý kocour j.h. Žijí úplně jiným tempem, než já v Praze. Chvilku mi trvá, než přehodím biorytmy a když ano, tak zase frčím domů. Obě neteřinky studují, mladší v Madridu, starší na Tenerife, ty nebyly doma. Viděla jsem jen přítele té starší, Aboru. Má tak nádherný běloskvoucí zuby, že když se usměje, hází prasátka.


Bylo pod mrakem, kolem 20 stupňů, takže kecky, džíny a mikina. Dům kamenný, každý večer u plápolajícího ohně v krbu a ještě jednou Pustina. Z terasy pohled na západ slunce. Na pláži jsem byla třikrát, ale jen jsme se ségrou venčit psy. Atlantský oceán není Středozemní moře a i taková procházka po pláži může být nebezpečná, nedávno jednu místní oceán schramstnul. Šla po pláži, přišla velká vlna a paní se utopila. A nebyl to první případ. My jsme jen chvilku koukaly jinam, kecaly s nějakýma staršíma Němkama a...a vlna. Nestačily jsme zdrhat. Nejdřív to vypadalo, že budeme muset Gordýska tahat z vln, ale zvládnul to sám. Nakonec jen mokré boty a zmáčení psi. Němky byly mokré úplně, včetně mobilu v ruce.

Rufus, Aisa a Gordo

Nejlepší řeznictví, kde jsem kdy byla, je v Sparu v Los LLanos, kromě běžného masa ještě nabídka čerstvých králíků, jehňat a kůzlat. Všechno očistí a naporcují před vámi. Chcete maso nakrájet na kostky? Není problém. Nakrájet kuřecí prsa na řízky? Není problém. S úsměvem a bez příplatku! Nevím, jak je platí, ale všechny prodavačky byly krásné, upravené a ochotné.

A výletem jsem si ujasnila následující:
  • Ségra je skvělá kuchařka
  • Druhorozený mě dokáže vytočit i na velmi velkou vzdálenost
  • Čerstvá vejce mi nedělají dobře (průjem)
  • Nechci koupelnu s oknem, to denní světlo není moc lichotivé (vůbec není!)
  • Jsem vážně tupá na jazyky
  • Mám ráda svůj život a to svoje doma

Fotka z terasy

Lourdes

Jehně, vedle králík

Okamžiky štěstí, Patrik Hartl, 2016

4. února 2017 v 18:42 | Michaela |  Knihy
Moderní červená knihovna.

Dvojromán Okamžiky štěstí je možné začít číst z libovolné strany, buď Veronika nebo Jáchym. Neotřelé. Příběh sourozenců, kteří po tragické smrti rodičů musí sakra rychle dospět. Začala jsem Veronikou, po dočtení se mi do Jáchyma moc nechtělo, měla jsem strach, že mě stejný časový úsek jejich života nebude už bavit, ale kupodivu se mi četl líp než ségra. Možná proto, že jsem se už v ději i osobách dokonale orientovala. Líbilo mi, že se autor do děje nezamotal a neopakoval se, bohužel jediné plus.

Na každý třetí stránce slovo emocionální, emočně nebo emoce. Chápu, já když se naučím nový slovo, taky ho furt používám. A jak tam bylo tolik emocí, byli všichni neustále rozhození. Patrik Hartl je schopný napsat větu jak z knihy Boženy Němcový: A tak její láska a péče umožnily Veronice pracovat. Pak do textu plácne párkrát slovo prcat, aby byl cool. No, trochu se to tluče. Občas je i vtipný. Četla jsem obě předchozí knihy a mám pocit, že všechny jsou psaný tak líbivě, předem vykalkulovaný na zájem čtenářů. Pro mě strašně ploché a málo uvěřitelné. Nejvíc mě dorazil Kellner na farmářském trhu.

P.S. Ježíšku promiň.