Leden 2017

Hlídám psa

26. ledna 2017 v 11:26 | Michaela |  Povídání
Poprvé jsem hlídala celé dva týdny, a ne jen víkend jako jindy. Prvorozený odjel s Markétou na dovolenou a nechal mi doma smradlavýho psa. Bylo zbytečné se ptát, kdy ho naposledy koupali, i vzhledem k tomu, že mu prozíravě zabalili osušky a psí šampon. Docvaklo mi, že jsem na řadě. Bong nemá koupání rád, bojí se. Jen Druhorozeného koupání sadisticky těší a baví se tím, jak se pes klepe. Ochotně ho strčil do vany. Já se snažila být rychlá a efektivní.

Když jsem šla spát, ležel ještě mírně zvlhlý uprostřed mé postele stočený do klubíčka, čumák schovaný. Jemně jsem ho chtěla odstrčit, ani se nehnul, byl k peřině snad přilepený. Zabrala jsem. Jen se víc přikrčil a zabral taky. Musel ho zavolat Druhorozený, pak neochotně vstal a dával si sakra bacha, aby ani kouskem oka na mě nepohlédl. Přitom do vany ho strčil syn, ne já! Podvraťák jeden uraženej.

Pravidelně po příchodu z práce s ním dělám velkou, hodinovou procházku. Jdeme se podívat na Aloisov na nutrie, musím ale dávat pozor, aby mi ho nesežraly. Pak jsem dva dny po sobě přišla pozdě z práce a procházku odflákla. V pátek ráno při venčení nekakal, jen se po mně párkrát posměšně ohlédl a nic. Nevadí, půjde s tebou syn. Cestou domů jsem zahnula doleva, on doprava. Jdeme domů, povídám. Bez odezvy. Štrádoval si to dál svým směrem. Vykročila jsem za ním, zrychlil. Přidala jsem do běhu, on taky, až se mu uši vesele plácaly. Vždycky zastavil, podíval se na mě a smál se. Ne na mě, ale mně. Prostě se vydal na dlouhou procházku bez ohledu na to, že já musím do práce. Takže kompromis, hezky jsme se proběhli, i se vykakal a pak šel loudavě domů. Do práce jsem přišla o třičtvrtě hodiny pozdě s omluvou, že mi utekl pes. Všichni vědí, že žádnýho psa nemám.

V pondělí mi Druhorozený zoufale volal ke kadeřnici, že se Bong dusí. Sprintem jsem doběhla domů. Pes chvílema opravdu vydával děsivé zvuky, jako kdyby něco vdechnul. Bylo osm večer. Hystericky jsem volala na nejbližší veterinu, popsala příznaky, pětkrát vysvětlila, že pes není můj. Domohla jsem se ošetření, naštěstí máme veterinu fakt kousek od domu. Tam jsem veterinářce znovu pětkrát řekla, že pes je Prvorozeného, že je z útulku a hodně bázlivý. Byla velmi laskavá, Bonga prohlédla, změřila mu teplotku, zvážila ho a dala mu pár piškotů na uklidnění. Usoudila, že má virózu. Vyděšeně jsem se zeptala, jestli je to nakažlivý, že spolu spíme. Veterinářka vypadala čím dál pobaveněji. Ne, není to nakažlivé, jen pro psy. Musí mu píchnout dvě injekce, jednu s vitamíny, druhou s nějakým lékem. OK, zase jsem držela psa. Po prvním píchnutí se zhroutil na zem. Hmm, opravdu je to citlivka, všimla si doktorka. Od té chvíle se nedusil ani jednou, možná byl jen zvědavý, jakou veterinu máme na Černém Mostě. V noci spal se synem a se mnou nemluvil ještě druhý den.

Markéta si při následné předávce psa poslechla raport. Tyhle dusící se zvuky prý Bong dělá, když chce na sebe upozornit. Bezva.


Lehce uražený, v posteli Druhorozeného

Pustina (2016), ČR

23. ledna 2017 v 20:32 | Michaela |  Filmy
Když jsem si přečetla, že se točí nový seriál Pustina, dopředu jsem věděla, že budu spokojená, Zuzana Stivínová se mi líbí jako herečka i jako ženská. Je to taková česká Monica Bellucci. K jednotlivým dílům jsem se musela dostat oklikou (Honzo díky), cák nemám HBO. Nic tak děsivého jsem v české tvorbě zatím neviděla. Seriál mi tou syrovostí trochu připomněl černobílé detektivky z šedesátých let s majorem Kalašem v podání Rudolfa Hrušínského.

Nepamatuju si, že bych někdy děj tak prožívala, pro mě zatím nej v TV byl švédsko-dánský Most. Pustina je ale česká, tak asi proto. Seriál mě pohltil, že jsem si přestala uvědomovat, že se vlastně jedné o smyšlený příběh a herce, měla jsem pocit, že dívám na realitu a...a brečela. Po posledním díle jsem byla vyloženě rozbitá několik dní a nic jiného mě ke koukání nedokázalo zaujmout. Ono teda taky není co, uklidňuju se Trpaslíkem.

Příběh ze severočeské vesnice je jednoduchý, starostka Zuzana Stivínová bojuje proti těžební společnosti, která chce prolomit limity a zabrat vesnici pro těžbu hnědého uhlí. Starousedlíků nabízí vysoké odstupné za jejich domy. Boj víceméně nerovný, protože starostka nemá moc spojenců. Do této vypjaté situace se jí ztratí čtrnáctiletá dcera. K napětí úplně stačí hledání a všudepřítomná stísněnost a nedůvěra. Krajina zdevastovaná těžbou.

Temný seriál, nemám lepší slovo. A ten bezútěšný konec, který nechci prozrazovat, ten naprosto uzemní. Možná šlo příběh maličko zkrátit, děj se rozběhl do mnoha příběhových linek. Spousta falešných stop a závěr takový rychlý, nedopovězený. Jaroslav Dušek, otec ztracené holky, který se na začátku choval jako regulérní magor, je najednou naprosto normální a předčí úsudkem policii. To byl pro mě velký obrat. Jinak fakt pecka.



Síla Vůle

14. ledna 2017 v 10:06 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Moje Vůle je odjakživa taková chudinka neduživá na rozdíl od kulaťoučké Lenosti vyžrané čokoládou. Nemají se ty holky moc rády. Kdysi dávno slavila Vůle velký úspěch, když naučila jíst všechny pinďoury brokolici. Jenom s pomocí nezdolné Vůle jsem vydržela a k nedělním řízkům přidávala neúnavně brokolici vařenou v páře. Ani dávení u stolu mě neodradilo. To jsem měla ještě všechny tři mé chlapce doma a mluvila jsem o nich zásadně jako o pinďourech, s rozlišením malý/velký/starý. Na pohledy z dovolených jsem se automaticky podepisovala: Míša+3P. Všichni věděli. Dávno jim tak neříkám. Ze starého se stal odpůrce, velký se odstěhoval, doma zůstal jen malý, který je už velký.

Pohodářka Lenost mě například poňoukala ke sledování Prostřena, to byla Vůle vyloženě zhnusená. Začala jsem se dívat během nemoci a pak jsem nějak nemohla přestat, i diskuzi na netu jsem pravidelně sjížděla. Původně jsem si myslela, že se sledováním naučím vařit, ale pak jsem zjistila, že většina soutěžících vařit vůbec neumí. Ale furt jsem se dívala. Klasická závislost, za kterou jsem se styděla a tajila ji, jako bych šňupala kdovíco. Vůle si připsala dobrý bod, když jsem toho nechala.

Jenže Lenost je fajn, zbytečně nevyšiluje, mám ji ráda. Vůle je pořád nespokojená, pořád by chtěla nějaké výkony, výsledky, aktivitu. Abych jí zavřela pusu, chodím pravidelně cvičit. S Leností jsem domluvená, že si moji společnost užije o víkendu. Většinou ho urve celý, válíme se doma na sedačce, pomlouváme Vůli a koukáme na televizi. Uražená Vůle pak vyráží sama někam na procházku.

Ovšem i ta naivka Vůle se občas naštve a dupne si. Chvilku se snažím, aby neřekla, i španělštinu jsem vytáhla. Come estas? Bien. Hasta luego. Vůle je vůbec malicherná, nesnáší třeba neoholený nohy. Lenost se jenom směje, je zima, to neřeš, povídá.
Síla Vůle? No, u mě spíš síla Lenosti.

Vánoce s puberťákem (vlastním)

7. ledna 2017 v 14:12 | Michaela |  Povídání o puberťákovi
Druhorozený strávil celé vánoční prázdniny s písní na rtech. To by bylo samozřejmě bohulibé, pokud by nepěl furt dokola:"...prcáání, prcáání, všechny smutky zaháání..." V podstatě má pravdu, ale takhle natvrdo to není příjemné poslouchat. Myslím, že jeho slabost pro sprostá slova právě kulminovala. Do předvánočních příprav se zapojil jen tím, že přinesl stromek ze sklepa a pak ochutnával cukroví. Pekla jsem jen vanilkové rohlíčky, které denně kontroloval, jestli jsou v pořádku a nedošlo u nich k nějakým chuťovým změnám. Na druhou stranu musím napsat, že byl tři dny za sebou od rána do večera na brigádě. To byly ty moje hezké sváteční dny.

Pokud nebyl v práci, seděl u noťasu a hrál LoLko, pokud výjimečně nehrál, měl rande. Rande dvoufázové, dopoledne jedna holčina, odpoledne druhá. Ony jezdí za ním, on se neobtěžuje někam vyrazit, ani s programem si starosti nedělá, každou vyvede do nákupního centra. A že ho máme největší v republice!

Kolega mi dal úžasný tip na dárek. Jak jsou všichni okolo dobře obeznámeni s vývojem puberty a slovníku u nás doma, poradil mi dát pod stromek synovi obálku a dovnitř na lístek napsat: Prcám na vánoce. Nemusela bych se stresovat dárky a skóre by se vyrovnalo, jestli bych synka nakonec i netrumfla. Jsem ale měkká matka. I tak byl Druhorozený po rozbalení dárků zklamaný, že jich bylo málo. Musela jsem mu vysvětlit (pokolikáté již!), že dárky jsou za odměnu: Jak je hodný, jak se hezky učí, uklízí si pokoj a nemluví SPROSTĚ.
Sebekriticky uznal, že dárků bylo dost.

Já jsem si dala do nového roku předsevzetí, že též umravním slovník a nebudu na synka řvát. Porušila jsem ho hned prvního ledna, když mi vypnul v TV novoroční koncert vídeňských filharmoniků s tím, že při obědě nebude takovou píčovinu poslouchat. Ječela jsem jak prokopnutá a...a musel poslouchat.