Říjen 2016

Ztracené kalhotky

30. října 2016 v 11:28 | Michaela |  Povídání
V pondělí ráno se mi při cestě ze šatny do koupelny podařilo ztratit kalhotky. Oblékám se vždycky v koupelně, mám tam puštěné topení. Jsem pipka spořivá a jinde zatím netopím. Vzdálenost asi deset kroků, schválně jsem si ji odkrokovala. V ruce držím čisté oblečení, ale kalhotky nikde. Nebyly na podlaze, na botníku, na sušáku. Zaboha jsem je nemohla najít a já nesnáším hledání, vždycky se strašně rozzuřím. Pak jsem si řekla, prcám na kalhotky a vzala si jiný. Jak vidíte, přestala jsem se rozčilovat nad synovým slovníkem a mluvím stejně sprostě jako on. Oboustranná spokojenost.

Ve středu večer za mnou přišel puberťák a tvářil se samolibě víc než jindy. V ruce držel MOJE kalhotky. Podívej, co jsem měl v batohu. Když pominu, že kalhotky byly nezvěstný tři dny, nechci ani vědět, co všechno se na dně batohu nachází. To jsou moje kalhotky, radostně je vítám. Fuj, hodil je po mně štítivě. Kdyby patřily nějaký holce ze školy, klidně by s nima spal, blbeček jeden. I s nošenejma. Ježíš, jsou čistý, v pondělí ráno se mi ztratily, vysvětluju. A pročs mi je strčila do batohu? Nestrčila přece, ztratily se. Snad si nemyslíš, že holky ze školy nosí takový obyčejný černý kalhotky. Právě, že nosej, ohradil se zkušeně... Ten batoh jsem měl zavřenej, jak se tam teda mohly dostat, coo? Nevím, asi zavřený nebyl. Byl. Tak dobře.

Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které vysvětlení nemají.

Zloději zelených koní (2016), ČR

28. října 2016 v 10:55 | Michaela |  Filmy

Příběh novodobých zlatokopů, vlastně vltavínokopů. Příběh o vášni a zničující lásce k ženě a vltavínům, který se ve filmu nějak ztratil. Film je volně inspirovaný knihou Jiřího Hájíčka, tak volně, že autor prý prohlásil, že své dílo nepoznává. Se nedivim. Kdybych si na přebalu nepřečetla, že se plánuje premiéra filmu, asi bych film vůbec nezaregistrovala, tak nenápadně prošuměl.

O kvalitě jsem si nedělala iluze, už podle plakátu, na kterém byl pouze Pavel Liška v roli Kači. Scénáristé z vedlejší postavy udělali hlavní. Liška prostě víc táhne, než méně známý Marek Adamczyk v roli Pavla, navíc hrdiny vyrobili ploché, černobílé, přitom v knize byli tak perfektně psychologicky vykreslení. Dodali hloupou dramatickou zápletku, bez které by to asi nebylo vono. Mě nejvíc zajímaly scény kopání vltavínů. Taky to byly jediný scény, který se mi líbily.

Příběh ve zkráceném, špatně identifikovatelném časovém úseku, kde ani na konec té velké lásky nedojde. Po revoluci je těžba vltavínů o hubu. Nová doba přináší samozřejmě i nové možnosti, ale Pavel o ně nestojí. Nemá ambice jako Karolína, ve filmu Jenovéfa Boková, která se mu postupně vzdaluje, on je furt stejný.
V knize Kača říká Pavlovi:
"...Prostě jí už nestačíš. Ty jsi obyčejnej kluk z vesnice, chodíš ve vaťáku a v kalhotách se záplatama, na palici nosíš zmijovku a na nohách gumovky. Ona dělá byznys, kšeftuje s barákama a s pozemkama. Jezdí po světě, je paní ředitelka, vozí se ve fáru a chodí po recepcích, je jiná kasta, tak to konečně pochop, ty vole!"

Tři scénáristé Wlodarczyková, Wlodarczyk a Jarchovský. Proč si, sakra, nevymysleli svůj příběh, než prznit dobrou knihu?




Moje milovaná světýlka

20. října 2016 v 21:22 | Michaela |  Povídání
Jako býčice (...a ať si NASA plácá o posunutých měsíčních znameních co chce) jsem velmi materialisticky založená. Miluju své věci, kolikrát daleko víc, než některý lidi. Miluju svůj telefon Huawei, který jsem dostala pod stromeček od Prvorozeného. Do té doby jsem měla starou Nokii, měla jsem ji ráda a nestyděla se za ni. Jen v restauraci jsem ji nesměla dávat na stůl, děti mi říkaly, ty si nech tu hrůzu v kabelce. Své founy měly samozřejmě vystavené. V práci můj nový telefon okomentoval Bóďa, náš rumunský ajťák, slovy: Vitej Mišo v jednadvacátým století.

Co sedím na call centru, mám vypnuté zvonění, naštěstí většinou chodí jen esemesky. To pak na mobilu bliká zelené světýlko. Nejvíc se telelím, když píše Patočka nebo pan Úžasný. Nemává to se mnou jako v šestnácti, ale od padesátých narozenin jsem čekala víc klidu. Jsem pak taková celá nesoustředěná. Bohužel, zeleně většinou svítí puberťák. I když se mi podaří ráno ho vykopnout směr škola, ještě to neznamená, že se nevrátí zpátky. To mě pak bombarduje esemeskama, že je mu špatně, že chce domů, ať zavolám třídní, že bolest hlavy/břicha/kotníku nebo průjem se nedá prostě vydržet. Moje jediná obrana je: neodpovídat. Ani jemu, ani třídní.

Bílé světýlko je WhatsApp, to bývá Kristina, moje kolegyně, píšeme si, když je doma s nemocnou Efkou nebo máme zážitky z víkendových výletů. A posíláme si fotky. Naposledy jsem jí poslala fotku muchomůrky, to když jsem byla podvodně vylákána svým ex na chalupu na houby. Tvrdil, že jsou tam mraky hub. Byly, ale červený. Poslední fotka od ní je holčička v halloweenských šatech s netopýrama na školkovou párty. Evičko, co to je? Papír.

Modré světýlko je Skype a to píše jedině Světlanka, moje ségra, která přes dvacet let žije na Kanárech. To svítí jen občas, protože si pravidelně o víkendu telefonujeme. V pubertě jsme na sebe byly hnusný, nadávaly jsme si do krav a sviní zasr. Teď se zásadně oslovujeme Světlanko/Michalko. Svatosvatě jsem jí slíbila, že za ní v únoru na tu jejich samotu mezi banánama přijedu. Nerada cestuju a z Prahy neletí přímý spoj, ale teď to má černé na bílém a ještě veřejně.

Buchty a klobásy (2016), USA

13. října 2016 v 9:25 | Michaela |  Filmy
Jsem lehce infantilní, mám ráda animovaný filmy. Vyrostla jsem na tvorbě Jiřího Trnky a Hermíny Týrlové. Pak dlouho nic výraznějšího, taky jsem už byla dospělá, až velká pecka Slepičí úlet Nicka Parka (2000) a za pár let ještě francouzský Obchod pro sebevrahy (2012).

Chtěla jsem samozřejmě vidět i nový mládeži nepřistupný animák Buchty a klobásy. Puberťák nejdřív slíbil, že půjde, pak ale prohlásil, že je velký a že na žádnou animovanou píčovinu nejde. OK. Přestala jsem dělat snídaně a svačiny. Patočka se upřímně zděsil, že jsem dětinská. Pan Úžasný řekl, ale Mišulko, vždyť víš, že pořád jezdím. Olina má nechodící sádru. Zuzana je trapně normální. A ségra bydlí na Kanárech.

Nakonec se mnou šel vyhladovělý puberťák. A to je dobře, protože nikdo jiný by takový film asi neocenil. I na mě to bylo zbytečně moc sprostý. Syn se mi posmíval, že chci, aby mluvil slušně a pak ho smykem odtáhnu na tohle. Původní myšlenka dobrá. Trvanlivé potraviny nakukají ostatním potravinám, že lidé jsou bozi, kteří je nákupem dostanou do šťastného světa. Všichni tedy chtějí být koupeni. Až při výměně zboží jim vrácená medová hořčice sdělí pravdu. Lidé je zabíjejí. Film je roztomile nekorektní. V téhle rovině je spousta skvělých vtipů a pokud ustojíte i mluvící použitý kondom (obsah naštěstí nemluvil, to bych neustála ani já) vyražte do kina. Nevím, nakolik syn pobral náboženské a rasové narážky, něco snad ano. Pan Žvejkačka jako Stephen Hawking byl úžasný, toho identifikoval.

P.S. Vůbec jsem netušila, že potraviny jsou tak nadržené a závěrečný gruppensex se mi nelíbil.



Život ve tmě

8. října 2016 v 16:13 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Na dvacáté narozeniny jsem Prvorozeného pozvala do restaurace Pod křídlem noci. Šli jsme sami dva, abychom si večeři v klidu užili a probrali nějaké interní rodinné záležitosti. Restaurace měla dvě části: světlou a tmavou. Hned po příchodu do světlé části jsme museli odevzdat mobily a hodinky do příručního trezůrku. Synek děsně prskal, nedá bez mobilu ani ránu. Pak jsme si objednali jídlo a pití. Číšník nás odvedl do přechodové místnosti, kde bylo šero a kde si nás převzala nevidomá servírka Růženka.

Já jsem se postavila za ni, dala jí ruce na ramena, syn se stejně zařadil za mě, prostě klasický vláček a Růženka nás odvedla do temné místnosti, kde se jedlo. V životě jsem takovou tmu nezažila, to byla tma, která by se dala krájet. Tma jak v prdeli. Tma, která vás pohltí a obejme. Tma, která jde vzít do ruky. Úplně mě zachvátila panika, rozbušilo se mi strašně srdce a chtěla jsem odejít, ale protože to byla moje akce, pochlapila jsem se. Těžko se to vypráví, to musí každý zažít asi sám. Uklidnila jsem se až na židli u stolu. Syn byl samozřejmě v pohodě.

Potvrdilo se nám, jak stoprocentně platí, že se jí i očima. Bez té vizuální stránky jídlo hrozně ztrácí na zábavě. Chytře jsme si objednali pivo, kdesi ve tmě měl nějaký pán problém s naléváním vína do sklenic. V předkrmu jsem měla kousky hodně uzrálého sýra, který mi nechutnal, nevěděla jsem co s ním a naprosto neomylně si ho furt cpala do pusy. Pak jsem si vzala na ochutnání synův předkrm v misce, čímž jsme Růženku při sbírání nádobí trochu rozhodili. Při podávání nádobí ode mě čekala ten talíř a ne misku.

Součástí večeře bylo také čtení povídky nevalné úrovně, které se k nám neslo z repráků odněkud zeshora. Vím minimálně o deseti blogerkách, které by tu nudu hravě smázly. Když jsme chtěli odejít, opět jsme odjeli vláčkem s Růženkou. V přechodové místnosti jsem cítila ohromnou úlevu a k Růže velký vděk, jako by mě zachránila z jeskyně. Měla jsem chuť jí obejmout a dát pusu. Následná cena odpovídala záchranné akci. Platilo se ve světlé místnosti. Tedy ne, jak předpovídali kamarádi, že mě oberou poslepu. Jídlo nebylo nic moc, ale zážitek k nezaplacení.

Proč už se nevsázím

2. října 2016 v 9:44 | Michaela |  Povídání
Před sedmi lety, kdy mé manželství (obrazně řečeno) pomalu umíralo na úbytě, i občasné chrlení krve bylo, jsem se rozhodla zpříjemnit si život milencem. Kolegyně mi poradila seznamku na netu a já se vesele začala seznamovat. Randila jsem jak zamlada.

Nový nápadník, věk 40, výška 185 cm, štíhlý, tmavovlasý z Mladé Boleslavi. Už čekal Na Chvalech, je tam hezká kavárna. Čekal v nablýskané červené Octavii, nu asi dostal zaměstnaneckou slevu. Vystoupil z auta a šel mi naproti, vypadal sympaticky, byl oholený, podal mi ruku, měl ostříhané nehty... potud dobrý. Pozdravil. Neměl přední zuby. Neměl ani zadní zuby. Teda jenom nahoře. Asi jsem malicherná, ale chtěla bych, prosím, chlapa se zubama, alespoň s předníma.
Chtělo se mi utýct, ale maminka mě slušně vychovala, bohužel. Šlo se na kafe.

Bylo mu špatně rozumět. Pochopila jsem, že je rozvedený, prodali s bývalkou barák, koupil si auto a zbytek peněz dal nějakýmu podvodníkovi, který mu sliboval koupi garsonky. Na nové zuby nezbylo. Snažil se moc neotevírat pusu, břichomluvec jeden, debata byla svízelná. Ovšem nejhorší bylo, že já jsem se mu líbila a při rozloučení se chtěl líbat.
Uff. Konečně se mi podařilo zdrhnout.

Jenže při té mé trapné slušnosti jsem ho nedokázala odpálkovat, nedokázala jsem mu na rovinu říct, že ho nechci. Nejen kvůli zubům, ale i pro jeho celkovou jednoduchost. Narodil se v Boleslavi, vyučil se a hned po vyučení začal pracovat ve Škodovce. Fandí Bolce ve fotbale i v hokeji, jezdí na všechny zápasy. Fanouškovskou šálou je omotaný i v létě.

Psali jsme si přes net, uháněl mě o další rande a já se stále vymlouvala. Když v podzimním kole ligy měla Sparta hrát proti Bolce a on se děsně vytahoval, že vyhrají, řekla jsem, že se klidně vsadím o cokoli, že ne. Smála jsem se mu, že jsou bez šance. Sázka? OK. Když vyhrajeme, tak se se mnou pomiluješ, napsal. A sakra. Já slovo držím, to je tou špatnou výchovou. Tabulku ligy jsem nesledovala, ale moje víra ve vítězství Sparty byla neotřesitelná.

Kolegyně, která moji seznamovací anabázi sledovala s velkým zájmem, byla na větvi. Hrálo se v sobotu večer. Zavolej mi, prosila, Přemek fotbal nesleduje, chci vědět co nejdřív, jak jsi dopadla. Můj exmuž fotbal miluje a kopaná je jediná věc, které opravdu rozumí. V sobotu večer se samozřejmě díval.

Ledabyle jsem se přišla zeptat, kolik to je. Boleslav vede 1:0. COŽE...???!!! Jak je to možný...??? Prý, co by ne. Jsou třetí v tabulce, Sparta hraje tužku, dostanou ještě jednoho a já to vypnu, otráveně řekl. Kolena mi podklesla, musela jsem se opřít o kuchyňskou linku. Odkdy tě fotbal tak bere, výjimečně si mě muž všimnul. Taky si umí vybrat chvilku. V duchu jsem se viděla v peřinách s bezzubým. Naprosto bezvládně jsem se složila k TV. Byly to děsný nervy, co mám povídat, nakonec Sparta vyrovnala a plichta nebyla předmětem sázky. Kolegyně byla mrtvá smíchy, ale podezřívám ji, že držela palce Boleslavi. Od té doby se nevsázím.