Září 2016

Sedm statečných (2016), USA

28. září 2016 v 13:50 | Michaela |  Filmy
Na tenhle film se nechystám. Já jsem konzervativní konzerva. Nemám ráda remake filmů, i když ten původní americký film Sedm statečných (1960) byl natočený podle japonského filmu Sedm samurajů (1954). V asijských filmech se ale ztrácím, všichni herci mi připadají stejní.

V nových Sedmi statečných v rámci všeobjímající korektnosti hraje černoch, asiat, hispánec a indián. Genderovou rovnováhu doplňuje statečná vdova. Já si počkám na další filmové zpracování, ve kterém bude hrát gay a lesba. Možná i pedofil, protože i on se tak narodil a za svou jinakost nemůže. Pak to teprve bude film vyhovující všem. Všem? Nebo jsem snad na někoho zapomněla?




Výlet do Teplic nad Metují

25. září 2016 v 10:06 | Michaela |  Putování
Soňu jsem si nabrnkla na základce na třídních schůzkách Prvorozeného. Byla sympatická a líbila se mi. Krásná ženská, která vypadá jako bohyně hojnosti se vším, co k ní patří. Ona nechodí, ona pluje. A protože naši synci měli ve škole občas problémy, po schůzkách jsme zašly na skleničku, abychom ty negativní informace lépe vstřebaly. Ze schůzek se postupně stala významná společenská událost. Po rozvodu se Soňa vrátila do Teplic do rodného domu, to už byli kluci na střední. Vídáme se v Praze jen párkrát do roka. Dlóóuho mě zvala k sobě na návštěvu.

Já nejsem moc velká cestovatelka, jezdím leda metrem do práce, a to bez přestupu. A Teplice nad Metují jsou daleko, ale nakonec jsem se koncem srpna vykejvala. Že pojedu busem, vlakem, vlakem a vlakem mě velmi stresovalo. Zasekla jsem se hned v Hradci Králové, když jsem se ptala, jak se dostanu z autobusového na vlakové nádraží. Hodná paní mi poradila: Tady doprava a pak doleva. Kromě toho, že jsem skoro slepá, si ještě pletu pravou s levou. Když si paní všimla mého zoufalého pohledu, řekla: Tam, jak je to modrý auto a okolo toho žlutýho domu. Hurá, barvy umím. Vlaky jsem pak zvládla celkem v pohodě, ptala jsem se asi jenom dvacekrát.

V Teplicích se v té době konal 33. Mezinárodní horolezecký filmový festival. Tohle malý město bylo narvaný spoustou mladých lidí, dětí a psů. Soňa s kamarádkou Ivanou v rámci pořadatelských povinností prodávala ve stánku lístky na koncerty, tak jsem se potulovala parkem s doprovodnými akcemi a pozorovala cvrkot. Nejdéle jsem, logicky, zůstala u klády. Soutěž byla jednoduchá, vydržet na kládě dýl než soupeř, popřípadě ho rozhoupáním shodit a nevymáchat se v bazénku. Jak jednoduché a jak zábavné. Soutěžily i holky. Vydržela jsem až do vítězného finále a fandila jak dobře zaplacená.


Na koncert Anny K. šli hlavně místní, horolezci si počkali na Pumpu a Abraxas. Na Annu K. jsem nešla, byla jsem unavená z cesty, jen jsem z povzdálí poslouchala. Překapilo mě, jak má hluboký hlas. Nevím, jestli po prodělané nemoci, každopádně jsem si chvílema myslela, že zpívá chlap. Ještě mluvila o lidičkách, srdíčkách a jak nás všechny (z Teplic) má moc ráda. Mě bude mít ráda, až zazpívá v Praze. Nejsem smutná.

Proboha prosím, miluj mě!

18. září 2016 v 18:38 | Michaela |  Povídání
Nápis na dveřích dámské toalety v žižkovské hospodě U vystřelenýho voka mě hodil o pět let zpátky. Tenhle zoufalý výkřik byl můj a chtěla jsem, aby mě miloval pan Úžasný. Ne, nebylo mi šestnáct, bylo mi čtyřicet pět a chtěla jsem moc věcí najednou. Získat novou práci a obstát v ní, najít si novýho chlapa a konečně se rozvést. Ze všeho se mi nakonec podařil jen rozvod, a to k soudu můj muž ani jednou nepřišel. Naivně si myslel, že když nepřijde na jednání, rozvést nás nemůžou. Můžou. Pojišťování taky nebylo to pravé ořechové a pan Úžasný mě nechtěl.


S panem Úžasným jsem se seznámila na internetové seznamce (ještě před Patočkou). Tři děti se třemi ženami, 3/3 (moje skóre 2/2), prý chtěl jen první dítě, druhé dvě ženy ho obelhaly, tvrdily, že berou antikoncepci. Hm, tos jim připadal tak úžasný? Připadal, sama jsem si odpověděla. Moc se mi líbil, je to typ chlapa, který se k ženě chová jako ke královně a ona si pak zákonitě tak připadá. Jenže byl takový neukotvený, neměl práci, jen velké plány, mrňavý kutloch v Holečkově ulici, ale říkal mi Mišulko, tak mi nikdo předtím (ani potom) neříkal. Po první společné noci mi poslal básničku, ztratila se mi někde ve starém mobilu, škoda. Byl nespolehlivý, dost pil (se mnou i beze mě), rande různě rušil a přesouval, nohy jsem si kvůli němu holila 2x denně, až vyšuměl pryč úplně. Pietně jsem v mobilu smazala jeho číslo, zapila žal a jela dál podle původního plánu. Pak poslal mail, jestli bych mu neručila na půjčku. Dalibor se mi smál. Vidíš, a ty jsi měla strach, že se už neozve.To by snad bylo lepší! Odpověděla jsem výrazně ošklivě. On, básník a romantická duše nemá rád ostrá slova.

Asi po roce přišla sms, jestli se sejdeme. Podle oslovení jsem poznala, kdo píše. Žádný brikule jsem nedělala. Pořád byl tak krásný a úžasný a mě dávno opustila touha někoho si nacpat do života. Byl to moc hezký večer. Od té doby se vídáme jednou, dvakrát do roka, probereme život, děti, práci. Jezdí jako Modrý anděl. Opilec vozí opilce. Tady na Žižkově jsem byla s ním, hrála tu jeho oblíbená kapela Ty syčáci. Díky nápisu jsem krásně nostalgicky zavzpomínala, úplně jsem se dojala, asi už vážně stárnu.

Sama jsem nikdy žádného muže asi nemilovala, každopádně jsem žádnému ještě neřekla Miluju tě, to jsem šeptala jen synům do jejich malinkých oušek. Jsi moje největší láska na světě, dýchala jsem jim horce do klíční jamky. Dnes šeptám tohle vyznání jen psovi, nikdo jiný si ho nezaslouží.


Pankrác '45, Švandovo divadlo (2016)

13. září 2016 v 21:36 | Michaela |  Divadla
Dnes je velmi módní hrát divadlo ještě v nějakém menším prostoru v rámci samotnýho divadla. I Švandovo divadlo má v suterénu Studio. Nevýhoda je, že vstupenek na představení je málo a nejsou číslované, proto si milovníci prvních řad ( já) musí pospíšit.

Příběh pěti žen, které se sejdou v létě roku 1945 v jedné cele. Kromě jedné jsou všechny postavy reálné a opravdu vězněné byly, jen ne všechny společně. Vyprávění o tom, jak by jejich dny ve vězení mohly ubíhat. Nejznámější postavy jsou herečky Adina Mandlová a Lída Baarová. Pamětníci říkají, že Baarová byla hodně hloupá a naivní, Mandlová zase chytrá a zlá. Každopádně role Adiny je velmi vděčná. Hrát krásnou, ironickou a protřelou herečku je radost a Klára Cibulková je skvělá i v reklamách, natož v divadle. Doufám, že Réka Derzsi jako Lída trochu přehrává, protože jestli ne, tak Baarová byla vážně hrozná blbka. Krásnou Hanu Krupkovou, která okouzlila i kriminálního radu pražského gestapa, hraje neméně krásná Eva Josefíková. Trojici známých postav doplňuje Židovka Julie Andrey Buršové a Bohdana Pavlíková jako Neznámá, ze které se posléze vyklube manželka K. H. Franka.

Jednoduchá scéna s mřížemi, plechový kýbl a lavór, moc věcí k dokreslení místa není potřeba, povedené kostýmy. Hašteření hereček, jejich vzájemná ironie, Mandlová pochopitelně vede. Probírá se hlavně otázka viny a neviny, to je hlavní téma hry. Kdo sedí právem a kdo neprávem. Proč je ve cele i Julie, která byla v koncentráku? Proč Hana Krupková, která pomáhala parašutistům? Zdánlivá vina hereček je jasná. Ale je vina zamilovat se v jednadvaceti do nesprávného muže? Několik let před začátkem války?

Komorní příběh, při kterém přemýšlíte, jak byste obstáli sami. Jsem ráda, že jsem se narodila do klidný doby. Ruku do ohně bych za sebe nedala.


Strach z vlastních myšlenek

9. září 2016 v 21:49 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
Sežrat. Sežrat je dokud jsou malý a roztomilý. Nenechat je vyrůst. O kom mluvím? O dětech. Jak je možný, že z toho nádhernýho, voňavýho miminka vyroste drzý puberťák? Všichni rodiče si myslí, že jejich dítě bude výjimka, bude pořád k zulíbání a puberty si ani nevšimnou. Taky jsem si to myslela.

Prvorozený se dal ještě zvládnout, ale Druhorozený, jak jsem již psala, byl nesnesitelný už v břiše. První babybox v Hloubětíně zprovoznili až v roce 2005, to bylo synovi pět a aby se tam vešel, musela bych ho naporcovat. Tím by ovšem vložení do babyboxu ztratilo svůj původní smysl. Moje dobrá matka mi radila, abych ho tam jen přivázala, ale synek byl šikovný a znal svoji adresu i s číslem popisným. To by taky neprošlo. Zatím jsem nenašla legální způsob, jak se ho zbavit a do plnoletosti asi nevydržím, přitom mít druhý dítě byl můj nápad. Ví to, a s oblibou mi říká To sis posrala život, co?

On mě vytáčí úplně programově třeba tím, že mluví sprostě. Zakázala jsem mu používat výrazy prcám/mrdám/šukám na to. Pohotově přidal jebu na to a hádal se do krve, že tenhle výraz jsem nezakázala. Ječím a vyhrožuju, že dostane do držky. Od koho, ptá se vyzývavě. Najmu si za pětikilo nějakýho Ukrajince. Bože, jak hluboko jsem klesla.

Už jsem přemýšlela o lobování za zřízení babyboxů pro velké děti, něco na způsob mobilních toalet toi toi, kam by se dítě odložilo, služba (třeba měšťáci, stejně jen dávají pokuty) by ho vyzvedla a odvezla na 48 hodin do děcáku, aby se srovnalo. Jenže to bych fyzicky už nezvládna, násilím ho někam strčit, dávno mě přepere. Pokud teda neštípu a netahám za vlasy. Pereš se jak holka, říká zhnuseně. Ano, jsem holka.

Pokoj má plný odpadků. Nepovolila jsem mu v pokoji odpadkový koš, stejně by ho nevynášel. Instalací koše by se nic nezměnilo, protože by potřeboval i vlastní koš na špinavý prádlo a myčku. Je to můj pokoj, vztekle reaguje na výtky. Ano, tvůj pokoj, ale v mém bytě. Od doby, kdy jsem ho podezřívala, že má pod postelí mrtvýho Hrušku (úhlavní nepřítel ze základky), protože ten smrad, co se linul z pokoje byl neuvěřitelný, ve vlastním zájmu udržuje aspoň dýchatelno.

Se slzou v oku vzpomínám, jak jsem nechtěla, aby šel na střední školu do jinýho města. Měla jsem strach, že by můj milovaný chlapeček bydlení na intru nezvládl, že by mu tam ubližovali. Byla jsem to opravdu já? Bylo to tohle dítě?
V momentě, kdy vypadne, udělám si z jeho pokoje ložnici. Mám vybraný nábytek, koberec i barvu výmalby. Jsem proto špatná matka?

Stěhování na CC

4. září 2016 v 20:06 | Michaela |  Povídání
Byla jsem přesazená. Ne, že bych na původním místě zlobila, ale z úsporných důvodů naše firma ukončila nájem kanceláře ajťákům. A tak ředitel IT sedí na mém místě a já putovala na call centrum. Po dovolené jsem měla přestěhovaný stůl i šuplíky, na stole srovnané těžítko, kalendář, sešívačku, tužky a kancelářské sponky. Kristina ostatním vysvětlila, že jsem lehce autistická a musím mít své věci, jak jsem zvyklá. Všechno bylo na svém místě, jen v jiné místnosti.

Nejdřív jsem byla pořádně zpruzená a říkala, že kdybych chtěla pracovat v call centru, tak tam pracuju, ale je to jako se vším, i přestěhování má své kladné stránky. Sedíme tu max ve čtyřech, jsem zašitá v nejvzdálenějším kanclu, nikdo mi nevidí na monitor a kolem sebe mám mladý lidi. Což mě výrazně omladilo, si teda myslím a chodím do práce ve Světlančiných roztrhaných džínách, ale jenom v pátek.
.
Naše firma se zabývá zasílám peněz bez bankovních účtů. Tady vložíte peníze na pobočce a za pět minut je může příjemce vyzvednout kdekoli na světě. Bohužel, tato služba bývá velmi často zneužívána k různým podvodům. Většina podezřelých transferů se blokuje a následně řeší přes CC. Úkolem je podchytit potenciální oběti a zabránit jim v zaslání peněz podvodníkům. Nejvíc frčí internetové seznamky. Muži naletí krásné Vasilise z Ruska. Oblbnutí prsatou blondýnou posílají peníze na letenky, na víza. Pak je Vasilisa nemocná nebo má nemocné děti, tak peníze na doktora. Mezitím letadlo uletí, vízum propadne....Těm nadžencům vůbec nedochází, že u PC sedí klidně chlap a peníze na pobočce vyzvedne stoletá Vasilisa zkroucená artritidou. Neuvidí nevěstu ani peníze.

Ženský se pro změnu seznamují s americkými vojáky. Průběh je vždy stejný, tři měsíce si s vojákem zamilovaně píšou, dostávají fotky urostlých Amíků v uniformách. Pak přijde prosba o peníze. Miláček je na misi v Beninu/Kamerunu/Senegalu a potřebuje nutně peníze, protože ztratil mobil, kreditní karty nebo je po úraze v nemocnici. A ženský šílený peníze posílají, vůbec jim nevadí, že se příjemce jmenuje třeba Abua Kebua. Ano, typicky americký jméno. Pokud jim firma převod peněz zamítne, plakají operátorům do telefonu. Vysvětlují, zapřísahají, křičí. Nejlepší byla ta, co chtěla poslat peníze do Ghany adoptivnímu synovi svého amerického přítele. Na co? Na letenku. Syn je se školou na výletě v Ghaně (!) a nemá letenku zpět do USA. Přítel leží v nemocnici. Viděly ty ženský někdy mapu světa? Řežu se tu smíchy a k tomu zhulený hudební redaktor rádia Impuls v srpnu pouští Tichou noc.

Sophia se snaží přesvědčit další dámu, že se zřejmě stala obětí podvodu. Posílá 950 € do Německa. Komu ty peníze posíláte? Manželovi na letenku. Váš muž se jmenuje Uršula? Ne, ta paní, co je vyzvedne. Proč je nevyzvedne manžel? Je v Afghánistánu na misi. A tu příjemkyni znáte? Ne, poslala mi mail. V rádiu Merry Christmas.

Když zákazníci přijdou o peníze, požadují zpět částku po nás. To teda smůla. Bezva jsou také nákupy aut z Anglie. Podezřele nízká cena. Důvod prodeje? A sakra, tady potřebuju auto s opačným řízením. Prachy tradičně v čudu, auto nikde. V rádiu White Christmas.

Dojemné jsou příběhy adopce pejsků z afrického útulku. Peníze na letenku, peníze na přepravní schránku. Pejsek je na letišti ve Francii a je nemocný. Peníze na léky. Pak je pejsek na letišti v Německu. Schránku někdo ukradl je třeba zaplatit novou. Nemusím snad ani psát, že pejsek nikdy nedorazil. Stejně jako půjčky z Beninu, záhadná dědictví, výhry v loterii bez losu apod., kvůli kterým se posílají různé poplatky za vyřízení nebo převedení.
Komu není shůry dáno v apatyce nekoupí.