Červenec 2016

Bloguju, protože...

28. července 2016 v 20:58 | Michaela |  TÉMA TÝDNE
...mě to baví.
...ráda píšu.
...mojí nejvěrnější čtenářkou je ségra, která bydlí daleko.
...si myslím, že některý články jsou fakt dobrý!
...bych si asi všechno nepamatovala.
...jsem ráda (ale někdy taky ne), když sem zajdou moje děti.
...se občas donutím udělat fotku.
...tak hezky zpracuju negativní vzpomínky (školka).
...se elegantně vypořádám se všemi křivdami (Sportovec).
...si jako blogerka připadám zajímavá.
...prostě proto.


Odkvetlá pampeliška

20. července 2016 v 21:36 | Michaela |  Povídání
Jako odkvetlá pampeliška si připadám už delší dobu a když jsem potkala tohle (pro mě) stylový tričko, byla moje odkvetlost zpečetěna definitivně. Dyť mě už potěší, když si Vietnamec v trafice všimne, že jsem si minulý týden nebyla pro program televize. Pak teda s přiblblým úsměvem dodal: Já myslel umřela. Dělala jsem, že neslyším, nebudu se zbytečně nasírat hned po ránu. Chyběla jsem mu přece!

Po dvou měsících na blogu mám pocit, že nemám o čem psát. Teda ne, že bych neznala dost příběhů, lidí a různých drbů, ale začínám mít strach z negativních reakcí. Adresu blogu jsem samozřejmě poslala všem kamarádkám, děti si tu čtou, v práci jsem se taky pochlubila. Znám pár tajemství a psát je nemůžu (mmch Sophi gratuluju k neplánovanému zabřeznutí). Já, která tady psala cinty o přehnané korektnosti, mám strach psát, protože blog není jako deníček, který po zapsání zážitků uplynulýho dne zamknete malým klíčkem a strčíte pod polštář. I moje matka sem trefí. A to má noťas jen na telefonování přes Skype a když chce vědět, co dávají v kině, jede se tam podívat.


Přivolávání vnučky se zatím nedaří, rozhodla jsem se tedy svou aktivitu nasměrovat jinam. Třeba skončit s celibátem a jít na rande s Patočkou. Pracovně mu říkám Poslední nabídka sexu v tomto životě. A já prostě potřebuju posilovat pánevní dno, no...

Letos mu bylo 52, známe se 3,5 roku, tenkrát byl čerstvě rozešlý s přítelkyní, časem se zase dali dohromady. Naše rande byly jak přes kopírák, někde jsme se sešli na pivo, lehce se cinkli, na Florenci jsem ho vykopla z béčkovýho metra na céčkový ( bydlel na Pankráci) a sama pokračovala na Čerňák. O žádné další sbližování jsem nestála. On se naštval, čtvrt až půl roku vydejchával a pak se ozval znovu. Má neuvěřitelnou výdrž nebo si nechce nechat ujít odměnu za probenděný peníze. Někdy jsem se ozvala i já, jako třeba teď. Vlastně se mu nedá nic vytknout, snad jen to, že je z Košic a trochu hutorí. A občas mi připadá maličko nudný.

Vyrazili jsme na zahrádku restaurace Klamovka. Nikdy jsem tam nebyla, levý břeh Vltavy moc neznám, ale Klamovka je strategicky blízko jeho novýho bytu. Konečně béčkový metro a ujištění, že bydlí sám. Venku nádherně, zahrádka narvaná, servírka se spiklenecky usmívala. Tak nevím, jestli s ní něco měl, nebo sem vodí všechny holky ze svýho fanklubu, protože je fakt pěknej chlap. Občas trpívám stihomamem, ale známe se z internetový seznamky, což mluví samo za sebe.

Hodně jsem uvažovala nad tím, jestli má peníze (ne na útratu, ale celkově), protože jsem se potkala s pár nezaopatřenými pány, co by se ke mně hned nastěhovali, ani puberťák by jim nevadil a ještě měli tu drzost ptát se na teplý večeře. Tss. Ani obědy nebývají vždy teplý. A Patočka chodil furt ve svetru s našitýma záplatama na loktech. Tuhle blbou módu jsem nesnášela už v dětství.

Na zahrádce se ometal smutný, opuštěný pes, vypadal jak hyena, ale na to, abych si ho vzala domů, jsem naštěstí těch piv měla málo. Byl čas splnit misi. Vyrazlili jsme. Byla jsem mile překvapena (bytem). Novostavba, byt malý, ale luxusní (ty záplaty mě prostě zmátly), takový chlapský, v tmavých teplých barvách, bez kytek a obrázků. Třicetimetrová terasa s houpačkou. Automaticky jsem si prohlédla oblečení na sušáku. Ne, žádné holčičí věci tam nebyly.

Móc se mi tam líbilo a pokud budu mít koule aspoň jako Patočka (malý), napíšu, co bylo dál....

Jak vybrat dítěti jméno

17. července 2016 v 23:42 | Michaela |  Porady
Ani po nejzodpovědnějším výběru nebude dítě spokojené. To si musíme ujasnit hned v úvodu. Sama jsem příkladem. Jsem Michaela. Máma mi neprozřetelně prozradila, že ve výběru byla i Zuzana. Ach jo. Zuzana je výrazně hezčí jméno. Představovat se jako Michaela mi vždycky přišlo nafoukaný, Michala se mi nelíbí a Míša se mi zdála moc familiérní. Se svým jménem jsem se srovnala až nyní. Hrdě se všem představuju jako Míša. Padesátka Míša.

Moje fyzioterapeutka, krásná Helena je také nespokojená, jméno jí připadá nemoderní, víc se jí líbí sestřino jméno Erika. Jména sourozenců by měla spolu ladit, tj. krátká nebo dlouhá, česká nebo cizí, módní nebo nemódní. Ikdyž obliba jmen se mění a jména dříve považovaná za zastaralá jsou dnes na špici oblíbenosti, např. Eliška, Anežka, Vojtěch nebo Matyáš.

Oba moji synové jsou též se svými jmény nespokojení a to jsem je vybírala s takovou láskou. Jsem zastánkyní názoru, že jména mají osoby především rozlišovat, po sobě jsem jméno nechtěla a jméno po otci jsem zavrhla hned, protože muži přicházejí a odcházejí, děti zůstávají.

Starší Šimon má jméno hebrejského původu, znamená slyšící, naslouchající. Celý dětství se tvářil, že je hluchý. V pěti letech se chtěl jmenovat Martin po svém kámošovi z Vyšehradu, v šesti letech Evžen po největším třídním raubíři. Dodnes si pamatuju, jak jsem pedagogicky selhala a hodně, hodně vysokým hlasem se ptala: To se vážně chceš jmenovat Evža? Evža debža? Pak byl klid, možná i díky informaci, že v osmnácti se může přejmenovat klidně na Ramba. Varianta pro holku byla Dominika, chtěla jsem raději Veroniku, ale tenkrát byla Veronik spousta.

Mladší Prokop má jméno řeckého původu, znamená buď průkopník nebo připravený k boji. Byl nesnesitelný už v břiše, a aby dostál svému jménu, prorval se na svět loktem napřed. Nečekal tady nic dobrého. Varianta pro holku byla Karolína, na základce měl ve třídě Karolíny čtyři. Uff. Ta obliba mi při výběru nějak unikla. Moje favoritka byla Zlata, ale bohužel neprošla přes muže, i paní učitelka se po Šimonovi ptala, jak jsem na tak blbý jméno přišla. Nevím, mně se líbí pořád a hlavně Zlatek není tolik. Šimon bráchu chtěl a jméno neřešil. Původně chtěl psa, ale byl zmanipulován na sourozence. Hořce pak litoval. Prokop je se jménem nespokojený jako programově se vším, náhradní variantu nemá. Když jsem na něj v ZOO zavolala jménem, přišel a procedil naštvaně skrz zuby: Když už jsi mi dala tak debilní jméno, tak na mě aspoň neřvi!

Pro Světlanku

10. července 2016 v 9:22 | Michaela |  Povídání
Výlet do Nelahozevsi
(pro Světlanku, protože ona s námi jezdit nemůže, cák bydlí daleko)

Rozhodly jsme se se Zuzanou, že vyrazíme na výlet. A býlet, jak říkal můj Druhorozený. Pojedeme vláčkem do Nelahozevsi, pak půjdeme podél Vltavy někam a tam zase nasedneme na vlak zpět do Prahy. Opět jsme si nevzaly s sebou nic k jídlu a po zkušenostech z Roztok se domluvily, že nepůjdeme hned do první hospody. Jsme rozmazlený, zvyklý na polední meníčka a mimo Prahu trpíme.

Do Nelahozevsi jsme přijely v době oběda a protože hned u zámku byla sympatická, poměrně plná zahrádka, porušily jsem předsevzetí okamžitě. Taky to nevypadalo, že by ještě další hospoda někde byla. Na tabuli bylo několik hotových jídel. Mladej, hezkej kluk, co obsluhoval, omlouval svou rychlost/pomalost tím, že je na place sám. Daly jsme si colu a objednaly řízek a smažený květák s bramborama. A čekaly. Čekaly dlouho.

Po třičtvrtě hodině nám obsluhující oznámil, že došly brambory a jestli si tedy dáme hranolky a pořád tvrdil, že neví, kdy jídlo dostaneme. Po hodině dostali jídlo s bramborama (asi to naše) lidi u vedlejšího stolu, kteří dorazili před 10 minutama. To už jsem byla nejen příšerně hladová, ale i zuřivá a vyrazila se podívat do kuchyně.

V kuchyni dědek s bábou a nic, co by připomínalo oběd. No, dědek s bábou, o moc starší než já asi nebyli. Tak jim povídám, že my na to kašlem a čekat na jídlo nebudem. A jak jsem byla pořádně nasraná, ještě jsem dodala, když to neumíte, tak to nedělejte. Bábu málem kleplo. Sundala si zástěru, mávala s ní jak toreador a řvala, že si to mám zkusit sama. A proč bych to dělala? Já mám přece svojí práci, vysvětluju.

Šla jsem ven a číšníkovi říkám, že teda jdeme pryč. Hned vás zkasíruju, najednou byl akční hrdina. To určitě, povídám, my nic platit nebudeme. Ale dámy, tak to budu muset zaplatit já, naříkal.
Ne, to je pozornost podniku za zbytečný čekání. To zaplatí pán. Mávla jsem směrem do kuchyně.
Zuzana říkala tenkým hlasem, že by to zaplatila, nemá ráda scény. NIKDY. Jsem jí to nedovolila.
Hned vedle hospody je vietnamská prodejna, vyrazily jsme tam pro něco k jídlu. Za minutu se přiřítil rozběsněný dědek. Prej, víte, že utéct bez placení je nezákonný? hulákal. Vietnamec se schovával za kasu. Já jsem neutekla bez placení, já jsem rovnou řekla, že ty coly platit nebudu. A neutíkala jsem, neběhám už leta, hulákala jsem taky. Dědek odešel.

Asi nemusím psát, že na zámku nám utekl začátek prohlídky o fousek, prý bylo plno a nechtěli nás k nim ani vetknout. Další prohlídka za hodinu. Tak jsme se v podloubí nacpaly těma prasárnama z prodejny a šly jinam. Podél Vltavy furt pryč, ani jsme pořádně nevěděly, kde jsme. Celkem cca 10km. Pak Libčice nad Vltavou a domů.
Příště jedeme do Posázaví, Zuzana má čtyři mapy.


Kobry a Užovky ( 2015), ČR

9. července 2016 v 10:59 | Michaela |  Filmy
Mám ráda český filmy a proto se snažím chodit do kina, abych podpořila další tvorbu. Výjimkou jsou filmy Zdeňka Trošky, sorry. Při posledních Českých lvech jsem měla pocit, že jsem z nominovaných filmů moc neviděla, jen Kobry a Užovky, ale jak se ukázalo, bohatě jsem si s ním vystačila, dostal 8 Lvů. Jedna z posledních rolí Věry Kubánkové, už byla v roli babičky taková křehoučká, že by ji vítr odfoukl.

Pamatuju si, jak jsem vypadla z kina úplně rozsekaná a šla hned na panáka. Příběh dvou bratrů, neukotvených v životě. No, to je asi slabý slovo, jeden je feťák na zabití (dokonáno), druhý tak nějak neví co se sebou, matka alkoholička (matky si ovšem nevybíráme) taky na ránu a to malý město děsivý. Jedinečná příležitost pro bráchy Hádkovi, nikdo jiný by nebyl tak přesvědčivý. Matěj skvěle přebral i Lvy. Mám plán. Tahle hláška mě dostala, používám ji stále, i když jsem naprosto bez plánu stejně jako Kobra. Užovka taky není zrovna kladný hrdina, ale palce jsem mu držela. Chci dobrý konce, aspoň pro někoho. Okouzlila mě cílevědomost Lucie Polišenské v roli hospodské. A ano, nemyslím si, že by Lucie Žáčková byla taková kráva, jakou hrála. Herečka měla zbytečně strach, že dostane neodpáratelnou nálepku velký Milky. Lva jsem jí moc přála.

Jedinou výtku mám ke scéně sexu Kobry a Zuzky v noci na náměstí. Aspoň kousek nahatýho zadku Kryštofa Hádka mohl být vidět. Pro větší autentičnost. Chlapi prostě mívají kalhoty stažený.


Jak pečovat o citlivou pleť

6. července 2016 v 9:28 | Michaela |  Porady
Jako silná alergička s velmi citlivou a suchou pletí celý život hledám nějakou úžasnou kosmetiku, která mi bude vyhovovat a výrazně omlazovat. Hlavně omlazovat, samozřejmě. Zatím mi vyhovuje jen jeden krém od Biodermy. Občas si koupím nový od nějaké dražší značky, ale čím víc vytuněný, tím horší mívám reakce. Namatlám si obličej a pokud to není úplně ono zkusím dekolt a když pořád ne, postupuji po těle směrem dolů. Nejhezčí pleť mám tedy na zadku a byly i takový, co skončily na patách. Na kosmetiku jsem musela přestat chodit. Mám nový krémíček, vyzkoušíme ho, pěla kosmetička, všem zákaznicím vyhovuje. Ne, já fakt nechci zkoušet nic novýho. Kosmetička se nedala a já skončila zase na kožním s opuchlým obličejem.

Provařená jsem skoro u všech kožařů v Praze, radějí už nikam nechodím, ale nedávno si Zuzana našla novou šikovnou doktorku a já se k ní objednala taky. Byla vážně milá a se zájmem si prohlédla všechny moje pupínky, lišeje, strupy a vrásky. Podělila jsem se o všechno, nejsem lakomá. Pak jsem naivně čekala, že sáhne do šuplíku pro leták nějaké úžasné farmaceutické společnosti a já nadšeně poběžím do lékárny utratit další spoustu peněz.
Sádlo, modrá Indulona a nelezte na sluníčko, řekla doktorka. A sbohem.

Indulona mi na roztírání připadá moc tuhá a ten lanolín v ní mi nedělá dobře. Zakoupila jsem tedy půl kila syrovýho vepřovýho sádla a vyškvařila. Bez soli. No, roztírá se bezvadně, ale když se večer namažu, celou noc mám vepřoknedlozelový sny a ráno vstávám hladová. Naštěstí spím sama, vůně/smrad nikomu nevadí. Jen když jsem hlídala přes víkend psa, promazávání jsem vynechala. Bong i přesto moji novou vůni zaregistroval a voněla jsem mu náramně, protože kam se hrabe Calvin Klein na poctivý vepřový sádlo.

O,5 kg/cca 20,- Kč
Sádlo vydrželo asi 3 měsíce, škvarky jsem snědla.