Květen 2016

Přivolávání vnučky

20. května 2016 v 20:13 | Michaela |  Povídání
...volej k nebi přání a všechno bude k mání...zpívá Daniel Landa v písni Touha.

Kvůli téhle písničce jsem se rozvedla. Najednou jsem si uvědomila, že žiju jak pořádně naložená oslice, která s klapkama na očích šlape se svým nákladem furt pryč a nezná nic jiného. Zastavila jsem, vydechla a shodila tlustého líného muže z hřbetu. Neměla jsem jiného chlapa, rozvedla jsem se pro sebe.
Velké dítě se odstěhovalo dávno před rozvodem, doma mi zůstalo jen Malé dítě, které je sice taky velké, ale pořád ještě moc malé, abych ho mohla legálně vykopnout z domu.

Sotva jsem se po rozvodu zvetila, musela jsem čelit zvídavým otázkám, jestli už někoho mám, proč ne a kdy jako budu mít. A prý nemám opomenout i zdravotní důvody. Významná mrkání. Já vím, ženská bez sexu stárne rychleji, ale kde brát a nekrást. Všichni chlapi, co za něco stojí jsou ženatí a manželky je doma pevně drží za koule. Svobodní přiměřeného věku jsou divní, rozvedení jsou většinou oškubaní zoufalci a ti, co ustáli rozvod se ctí a bez finančních šrámů si nenabrnknou padesátku. Ti jdou po mladších a zakládají nové rodiny.

Pak mi kamarádka, zabývající se ezoterikou a podobnými velebludy, vysvětlila, jak si mám správně přát. Přání musí být konkrétní, musí se vyslovit nahlas (nejlépe s pohledem upřeným na nebe). Například, když chci chlapa, musím přesně říct, jaký má být, aby se nenakulil třeba nějaký ochlasta. A nestačí mít jen místo v duši, srdci nebo jinde, ale i doma. Na férovku mu mám udělat místo v botníku, ve skříni, v koupelně připravit kartáček na zuby.

Doma jsem dlouho zkoumavě prohlížela botník a šatnu. Viditelné místo nikde nebylo, všude jsem se spokojeně roztáhla. V manželské posteli mám novou velkou matraci místo původních dvou, spím uprostřed. Chci to měnit? Hmm. Vždyť já ani žádnýho chlapa vlastně nechci.

Ale když teď vím, jak si plnit přání, mám jedno lepší. Budu si přát holčičku, budu si přát vnučku. Přinesla jsem si od Kristiny boty po její malé Efce a udělala místo v botníku. Tak, hotovo.



Nutrie sem nepatří..!

14. května 2016 v 23:21 | Michaela |  Pohoršená
Z wiki:
Nutrie říční (Myocastor coypus) je hlodavec původem z Jižní Ameriky, to jasně znamená že u nás nemá co dělat, patří tedy mezi invazivní druhy a nemá tu přirozeného nepřítele.
Soudruzi chov nutrií podporovali buď pro dietní, lehce stravitelné maso nebo pro kožešiny speciálně vyšlechtěných druhů. Nutrie se živí kořeny a bylinami, potravu vyhrabávají nebo se pasou. Mláďata se rodí celý rok. Nutrie špatně snáší dlouhé mrazivé zimy.
Do volné přírody utekly z chovu nebo pár posledních kousků nějaký zhrzený farmář nakopl směrem k nejbližší vodě.

Ze života:
Máme u nás na sídlišti (Černý Most, Praha, ČR) hezkou vodní nádrž Aloisov, zrekonstruovanou za peníze z EU. Fakt pěknou, tedy měli, když nebyly nutrie.
Zarostlý břehy, malý ostrůvek, kde hnízdily labutě, hejna kachen. To všechno je pryč. Ostrůvek je holý, strom usychá, břehy jsou taky holý. Labutě odletěly prý na Kyjský rybník, ale tam už jsou nutrie taky. Radnice se sice snaží o odchyt, ale ty mrchy se množí jak divý.

Stalo se sídlištní kratochvílí chodit nutrie krmit, krmí děti i dospělí. Dokonce nějací přiblblí důchodci jim každý den nosí uvařené jídlo v igelitce. A pak, že se nemáme dobře. Čím víc se krmí, tím víc se množí. Všude, kde jsou je lidi chodí krmit. Nechápu, ne nadarmo se jim říká vodí krysa. Jsou opravdu vošklivý, tlustý s velkejma oranžovejma hlodákama.

Zatím exstují pouze dvě varianty, jak se jich zbavit:
Varianta A) přijde krutá a dlóóuhá zima a nutrie vychpícají
Varianta B) jednou všechny vylezou z vody a ty blbce, co je krmí sežerou, pak titulní strana v Plesku a odpovědní se (snad) pustí do práce






Nevěra na pokračování

6. května 2016 v 10:22 | Michaela |  Povídky
Story rozhodně nečtu a myslím, že je to u chlapa normální, což Hanka dobře předpokládala, když mi volala. Chvilku mě oťukávala a pak rovnou vybalila, že má starší výtisk Story, kde v nějaký rubrice, určené příběhům čtenářek, píše zřejmě moje žena o své nevěře. I o tom, jak jsem jí načapal. Docela síla.

Domluvili jsme se na pátou v KFC, protože Hanka má malýho kluka, který ty smažený prasárny miluje. Hanka je naprosto v obraze, byla jediná, kdo se to dozvěděl, jel jsem rovnou k ní, když jsem Martinu a toho jejího vytlemenýho debila našel v naší koupelně. Byl nahatý, mokrý a do mého příchodu evidentně spokojený. Ještě tvrdil, že je Palmexman. V první chvíli jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Chtělo se mi řvát, zabít ho, zabít Martinu. Ráno mi na Karláku ukradli auto a doma tohle. Ještě jdu potichu, abych Martinu po noční nevzbudil. Já vůl. Radši jsem se sebral a odešel, nechtěl jsem se na ně dívat, ukládat jejich obraz do mozku, do paměti.

Skočil jsem do metra a jel, jen tak na konečnou a zpátky. Pak mě napadla Hanka, spolužačka z gymplu. Na škole jsme spolu moc nepekli, až na jednom srazu třídy jsem si všimnul, jaká je s ní sranda a jaký má pěkný prsa. Byla zrovna čerstvě rozvedená a bez dětí, ideální milenka bez nějakých větších nároků. Tohle není nevěra, jen takový kamarádský vztah s trochou sexu. Klapalo to dva roky, Martina nic netušila, pak začaly tikat ty přiblblý biologický hodiny a Hanka hledala muže vhodného k výrobě dětí. To já nebyl, věděli jsme to oba. Nakonec uhnala bývalýho kolegu z firmy. Naprostá spokojenost, jen já ostrouhal, stala se z ní spokojená slípka, pečovala o manžela a pak i o mimino. Občas jsem jí zavolal. Jak šel čas, už tak spokojená nebyla, stěžovala si, jak je na všechno sama a má málo peněz. Výrobce dětí měl velkou spotřebu a malý výkon.

Tentokrát jsem si potřeboval postěžovat já. Metro mě vyplivlo na Hájích, kousek od Hančina paneláku. Zkusmo jsem zavolal, byla doma a výrobce dětí v Norsku na rybách. Fajn. V Delvitě jsem vzal pár lahví Frankovky. Hanka byla opravdu hodně trpělivá, vydržela poslouchat několik hodin monolog "Já vzorný manžel a otec a moje nevěrná žena plus ukradený auto". Nechtěla se mnou do postele, ale litřík vína ji zmalátněl. Nerad na ten den vzpomínám, zůstal jsem až do rána a bylo mi hodně blbě. Dost brzo mě vykopla, aby výrobek - vybrala mu jméno Bartoloměj - nežaloval otci.
Vrátil jsem se domů, co jsem taky měl asi dělat. Martina byla v práci, musel jsem vyzvednout holky ze školky a ze školy. Pak mi přísahala, že to bylo poprvý a přišel jsem těsně před akcí. Čest své ženy jsem údajně zachránil. Na to, co se stalo se snažím zapomenout, a teď mi to Hanka zase připomněla.

Hanka už seděla uvnitř KFC, blízko nějaký klouzačky nebo co to bylo, s mýma holkama tyhle podniky nenavštěvujem. Bartík seděl u stolu a cpal se hranolkama s kečupem a nějakým masem. Šel jsem si koupit kafe. Když jsem se vrátil, byl už Bartík po jídle a celý zaprasený od kečupu. Hanka mi podala časopis a odtáhla kluk umýt. Přečet jsem si ten článek. Ano, je příběh z mýho života, autentický a hódně veselý, pro moji ženu určitě.

"Nic si z toho nedělej." Hanka mi pohladila ruku. "Je to docela nepříjemný. Kolik lidí to asi čte?" zeptal jsem se. Matně mi hlavou probleskla vzpomínka na holky v sekretariátu u ředitele. Mají každý výtisk, kdyby aspoň jména vynechala. Bartík se vrátil s řevem, že ho nějaký kluk praštil do nosu. Hanka mu utřela nudli a postrčila zpět směrem ke klouzačce. Na mě se podívala takovým vlahým pohledem. Všimnul jsem si, jak hodně je zmalovaná. Pak dlouze vzdychla. V hlavě se mi rozsvítilo výstražný červený světlo. "Já bych si muže jako ty dovedla líp vážit." řekla a zase vzdychla. Přiběhl Bartík, že se mu chce kakat. Odkráčeli na WC. Začal jsem se zaobírat myšlenkou výměny nevěrné Martiny za hodnou Hanku.

Nebylo by to ono. Hanka je sice hodná a trpělivá, ale trochu pipka. Dost přibrala, ani prsa už nemá jako dřív. A málem jsem zapomněl na Bartíka. Tak toho taky nechci. Zlatý moje holky, sice se pořád rvou a žalujou na sebe, ale ty bych opustit nedokázal, Martinu možná, ale holky nikdy.
Bartík se přiřítil, chrstnul do sebe a na sebe colu a mydlil zpátky do koutku. Hanka se trochu rozpačitě usmívala. Už mě to tady přestávalo bavit, jenom jsem si jitřil vzpomínky na nechutný zážitek. Bartík začal ječet. Já osobně bych dělal, že ho vůbec neznám, ale Hanka vstala a šla za ním. Chtěl napít. Když se vrátila, podal jsem jí Story. "Už to nebudu řešit, nemá to cenu. Jsi hodná, dík. Martina měla vždycky smysl pro černý humor". Hanka vypadala děsně zklamaně, bylo mi jí líto. "Víš, Karel asi někoho má." skoro brečela. Úžasný výrobce dětí nebyl tehdy v Norsku na rybách, ale zašitý v jedný chatě u Berounky s prutem leda vlastním a s jednou mladou holčinou. Nějaká dobrá duše to Hance práskla.

"Víš Haničko, já ti nepomůžu. To musíš zvládnout sama." Odjakživa jsem zbabělec, proto se k nevěře Martiny nechci vracet, i kdyby měla v televizi na tohle téma vlastní talk show. Bartík chtěl čůrat. Toho jsem rychle využit, dal Hance pusu, raději na tvář, aby si nedělala marný naděje. "Už musim domů, ahoj."

Martina slíbila k večeři buchtičky s krémem, ty miluju. Vlastně ani nevím, jestli umí Hanka vařit.

(Upraveno a vydáno ve Story, 2006)

Jak cestovat do ZOO

3. května 2016 v 20:17 | Michaela |  Porady

Do pražské zoologické zahrady se dá plout parníkem.
Cesta trvá 75 minut. Pokud máte živé (rozuměj neposlušné) dítě jako já, volte raději jiný dopravní prostředek. Nejdřív jsem měla strašný strach, že mi tříletý synek přepadne přes palubu. Fakt jsem se úplně klepala.

No, po čtvrthodině jsem ho do vody chtěla hodit sama. Na každém zdymadle chtěl vystupovat. Proto parníkem nikdy více, ani v příštím životě. Moc dlouhé.

Jak se přesně vyjádřit

3. května 2016 v 19:57 | Michaela |  Porady


Nemůžu říct, že by byl nepříjemný, ale milý taky nebyl.
Usmíval se, ale nějak nakřivo, spíš ironicky.
Nebyl neochotný, ale hrozně pomalý.
Když se mnou mluvil, díval se za mě.
Stále mi ukazoval nejprodávanější výrobek.
Nechápal, že já nechápu.
Agresivně mi cpal prodloužení záruční lhůty.

Místo dlouhého popisování stačí jedno slovo, prostě:

KRETÉN