Duben 2016

Já, Olga Hepnarová (2016), ČR, PL, F, SR,

29. dubna 2016 v 23:26 | Michaela |  Filmy
Pošahaný film o pošahané holce.

A teď ještě jednou a pořádně.

V první řadě jsem podcenila kino Světozor o Velikonočním pondělí. Lístky jsem koupila včas, ale do malého sálu jsme se s matkou nakulily přesně v čas zahájení promítání. Ta naše dvě místa volná byla, ale každé jinde. Matka strategicky zabrala místo pro hasiče (samotné sedadlo v horním rohu), na mě zbylo místo někde za půlkou šesté řady, tak jsem ty lidi hezky požádala, jestli by mohli všichni vstát a o to jedno místo se šoupnout, abych se přes ně nehrabala dozadu. A oni všichni spořádaně vstali a posunuli se, jen ta paní na prvním sedadle se rozčílila, že má hůl a šoupat se teda nebude. Ji, hůl a její kámošku jsem přeskočila a usadila se hezky na třetím sedadle.

Příběh Olgy Hepnarové jsem znala z časopisů i vyprávění. Máma žila s muže, který Olgu znal, pracoval s ní u Spojů. Byla divná, všichni to věděli a dělali si z ní srandu...no, a pak to odskákalo 8 lidí na třídě Obránců mírů.
Vlastně ani nevím, co jsem od filmu čekala, když jsem už všechno věděla. Dobrý retro, depresivní sedmdesátky jak vyšitý. Černobílý film působí autenticky i díky vynikající polské herečce Michalině Olszańské, která se do Olgy přímo převtělila. Shrbená postava, klackovitá chůze, působila ušmudlaně a nežensky. Skvělý dabing Bereniky Kohoutové.

Olga byla nemluvná, mně se zdálo, že všichni nějak málo mluvili. Žádná hudba. Dlóóuhé záběry, třeba i na prázdnou chodbu, až jsem si myslela, že se "jim to rozbilo" Zřejmě nejsem artově založená. Pro nezasvěcené mi chyběla informace o zapůjčení nákladního auta a že ji dav po nehodě chtěl lynčovat, příslušníci ji museli ochránit.

Mě nejvíce bavily scény, kdy na Olgu někdo mluvil a nebyl vidět. Podle hlasu jsem hádala herce...a uhodla (Ondřej Malý, Roman Zach, Jan Novotný).


Nevěra s Bajajou

28. dubna 2016 v 23:53 | Michaela |  Povídky
Rachocení klíče v zámku jsme samozřejmě neslyšeli. Aby taky jo! Cákala jsem se se svým mladým milencem v koupelně jak malá a můj muž měl být samozřejmě v práci. Jenže mu na Karláku ukradli auto, a tak posilněn několika panáky hledal doma útěchu. Nevolal, byla jsem po noční a měla spát. Spala jsem, ale ne sama. Mohla jsem počítat s tím, že se moje zahejbání provalí, ale člověk časem ztrácí ostražitost. Můj Petr stál s absolutně nevěřícím pohledem ve dveřích koupelny. Byla jsem nahá a mokrá, Tomáš taky. První se vzpamatoval Tom, chytil flašku aviváže, přikryl si pinďoura a s výkřikem : "Já jsem Palmexman!" vyrazil do ložnice pro oblečení. Petr se mlčky otočil a odešel z bytu. Ani dveřma nebouchnul. Šla jsem za Tomášem, byl už oblečený a tvářil se pobaveně. Jo, to jsou ti mladí kluci, že všeho mají srandu. A já si to pěkně zavařila.

Tenkrát přilítla Blanka na sesternu celá říčná: "Ten nový civilkář se ti bude líbit. Přesně tvůj typ."
"Co blbneš?" povídám. "Copak jsem na chlapečky?" Neměl jsem náladu, uklízela jsem léky z lékárny do skříňky pod oknem a přemýšlela, co uvařím k večeři, když jsem doma jen s holkama, Petr oslavuje v práci kolegovy narozeniny. Venku bylo pošmourno, drobně mžilo, i pacienti byli zalezlí v postelích a neprudili. Jen paní Kovářová zase kouřila na chodbě. To je těžký, ona nikoho nemá, sotva chodí a kouření je její jediná radost. Nakonec jsem byla ráda, že kouř z cigarety přebil nemocniční pach.

Blanka, kamarádka ze zdrávky mě zná dost dobře a taky zná můj idol. Ve šesti letech jsem se zhlídla v princi Bajajovi a ten od té doby představuje můj ideál mužské krásy. Ivan Palúch by se divil. "Má ďolík na bradě a je fakt moc pěknej." zase spustila. "Ježíšikriste, kdo?!" Blanka jenom zamrkala. A tak jsem poznala Tomáše, nastoupil na civilní vojenskou službu do nemocnice a rozsvítil celé oddělení. Mě taky. O dvanáct let mladší a naprosto úžasný. Celá jsem omládla, pořád jsme se pošťuchovali a smáli. Do práce jsem se těšila, všechno mi od ruky jen lítalo i pacienti si všimli, že se pořád usmívám. Jen vrchní se mračila, když jsme blbli, házeli po sobě špinavé prádlo nebo jsem mu nenápadně přeparkovala vozík s jídlem. Paní Kovářová se snažila se střídavými úspěchy omezit kouření při mých službách, abych neměla zbytečné nepříjemnosti. Nakonec jsem milovala i ji. Párkrát jsem s Tomem zašla na pivo, ze začátku chodila i Blanka, pak se vymlouvala, že nemá čas. Nám to nijak nevadilo. Spát jsme spolu začali v červnu. Řízením osudu obě holky najednou odjely na školu a školku v přírodě. Blanka mě podezírala, že jsem uplatila ředitelku školky, aby termín přizpůsobila škole, ale byla to jen náhoda. Měla jsem najednou spoustu času a bez obvyklých povinností pocit, že jsem opět svobodná. Jen můj muž tu pohodu občas kazil, když se urputně vyptával, co jsem celý den dělala a kde jsem byla.

Tak teď to ví, a velmi přesně. Utřela jsem mokré ťápoty vedoucí z koupelny do ložnice a začala žehlit, protože ženské fungují za všech okolností. Zvoní mobil. Petrův kolega se opatrně vyptává jestli vím, co se stalo s autem. Aha, proto tedy přišel Petr dopoledne nečekaně domů. Žehlím a žehlím, až je čas jít pro holky do do školy a školky. Procházka spojená s nákupem, úkoly a večeře. Po Večerníčku se holky shánějí po tátovi, chtějí číst tu příšernou knížku o robotech, kterou jsem odmítla vůbec vzít do ruky a on ji miluje. Přes jejich protesty jsem je strčila bez čtení do peří. Nalila jsem si trochu červeného, svalila se do křesla a přemýšlela, jak elegantně vybruslit z toho, co Petr viděl. Zatloukat, zatloukat a zatloukat v tomto případě asi bude zbytečné, pane doktore.

V noci nepřišel Petr domů a nebyl doma ani ráno, když jsem budila holky. A ve špitále strašný blázinec. Bylo mi blbě, něco jako kocovina bez pití, trapně a provinile. Blanka má noční, nemám vrbu. Vrchní načapala paní Kovářovou, jak kouří hned vedle sesterny. Smykem ji táhla do pokoje, ale babka váží dobře přes sto kilo, vrchní naběhla na čele žíla. Paní Kovářová se vzpouzela a hulákala, že ji na světě už nic netěší, chce umřít a chce eutanázu! Cirkus pro pacienty, kteří zvědavě vylézali z pokojů. Do toho jeden mladý doktor poradil vrchní, aby jednala s pacienty více s citem.
Žíla na čele hrozila explozí.

V tomhle jsem neměla moc času zaobírat se tím, co se včera stalo. Připravovala jsem žádanku na internu. "Co ten tvůj paroháč?" Tomáš se mi šklebí za zády. Panebože, kvůli tomuhle uchu si ničím spokojené manželství, co spokojené, vlastně šťastné. Musím uznat, že se Petr zachoval jako frajer, žádné scény. Mimoděk jsem si vzpomněla na muže mé kadeřnice. Mezi barvením a stříháním vlasů mi vyprávěla, jak se on dozvěděl o její nevěře a to ne na vlastní oči. Byl příšerně rozzuřený a měl neodolatelnou chuť svou ženu praštit, ale ovládl se a rozdal si to se zdí. Pěstma! Skončil s oběma rukama v sádře. Chudák, pak ani nemohl podepsat doručenku k rozvodovému soudu.
Odpoledne jsem byla už pěkně nervózní, že bude volat školka, abych si přišla pro Moniku, protože vyzvedávat měl dnes Petr. Naštěstí nevolali.

Domů jsem přílítla před osmou večer, s bušením srdce a žaludkem na vodě jsem odemykala dveře od bytu. Holky byly v postelích a Petr právě četl výživnou pasáž o tom, jak roboti ničí vše živé, co se jim dostane do cesty. Všechno piští a krev cáká. Mám doma dvě krvelačné můry a hodného muže. Petr se mnou moc nemluví a dává si velký pozor, aby se mě nedotknul, ale je tu s námi. Taky mi řekl, že prázdninách s holkama sám nikam nepojede. To chápu. Doma děláme jakoby nic a v práci taky, jakoby nic.

Když Tomáš začal dělat do Báry, do té nové mladé sestry, hrozně jsem žárlila. Hned jsem se jí ptala, kdo se jí nejvíc líbil ve filmu Princ Bajaja. "Drak." řekla. Blanka byla mrtvá smíchy a radila mi, ať na Toma kašlu.Trápení mě zbavila naše vrchní. S vrchní z chirurgie se domluvily, že si civilkáře prohodí. Ten z chíry byl lepší, sbalil rovnou anesteziologa a jeho rodiče si byli stěžovat u ředitele nemocnice, že jejich chlapeček byl sveden.

Nakonec dopadlo všechno dobře, ale stejně si myslím, že nějaký trest ještě přijde.

(Upraveno a vydáno ve Story, 2006)


Životopis

26. dubna 2016 v 21:02 | Michaela |  Povídky
Jsem stará jako Večerníček, a kromě té čtyřicítky máme společnou už jen dětskou naivitu. I když … Večerníček bude asi ostrý hoch, drží se v České televizi dost dlouho. A tak dětinská naivka jsem zase jen já, proto se teď mořím s psaním profesního životopisu, abych posléze zjistila, že jediné, co umím je perfektně žehlit košile a trénovat logopedii. Našla jsem na netu zásady správného CV a pustila se do psaní.

Napište jméno a příjmení, kontaktní adresu, telefonické spojení, adresu svého mailu. Jana Kovandová, Příčná 1153, Praha 4. Číslo nového mobilu si stále nepamatuju, pak se podívám. Starý mobil postrádám od toho dne, kdy se naše odpolední kávička s holkama zvrhla v bohapustou pijatyku. Při pití sedmého mojita jsem se snažila použít mobil místo brčka. Dál nevím, bylo mi špatně dva dny. Radek mi koupil nový telefon asi za deset tisíc a jedovatě poznamenal, že ani tady funkce brčka není. Jeho velkorysost mi měla být podezřelá. Mail je kovandova66@seznam.cz. Je zvykem rovněž uvádět datum narození. Dobře, 19.10.1966. Myslela jsem si, že najít práci bude lehčí, že stačí mít jenom dost dobré vůle a trochu štěstí…

Dobré vůle jsem měla tuny a štěstí taky, protože nové počítačová firma nedaleko našeho domu hledala asistentku marketingového ředitele. Sebevědomí jsem podpořila odvážným líčením a vyrazila na pohovor. Firma sídlila v nově zrekonstruovaném domě, oranžová fasáda svítila jako sluníčko a vnitřní prostory byly tak bílé, až to bodalo do očí. Za recepčním pultem seděla prsatá blondýna a tvářila se víc než nepřátelsky. Představila jsem se a řekla, že jdu na pohovor, ale neznám jméno pana ředitele. Rychle zamrkala nalepenýma řasama a s úsměvem mi poradila: "Je to inženýr Orál, sedí v prvním patře, hned naproti schodišti, ještě nemáme na dveřích vizitky." V patře jsem energicky zaklepala a otevřela dveře. U počítače seděl pěkný chlap s úžasně modrýma očima. "Dobrý den, pan inženýr Orál?" zeptala jsem se a sladce vyšpulila rty. Pusu špulím vždycky, když jsem nervózní. Vím, že vypadám přiblble, ale nemůžu se toho zlozvyku zbavit. Pan ředitel zrudnul, prudce vstal a zařval silným hlasem: "Orál ať vám udělá doma starej, já se jmenuju Orálek!" A do prdele. I přes mírnou nadváhu (asi 15 kilo) jsem se rychle otočila, jako veverka hbitě sjela ze schodů a mydlila pryč. V tom fofru jsem letmo zahlédla bloncku v recepci, jak se spokojeně culí. Tolik první pohovor.

Někdo připojuje i rodinný stav a počet dětí. Tyto údaje ale nejsou povinné a pokud nechcete, neuvádějte je. Rodinný stav - těsně před rozvodem. Radek se už odstěhoval do svého nového bytu i s těhotnou přítelkyní. Děti máme dvě, tedy přesně - dvě dcery, a to je i prý důvod, proč odchází, nedala jsem mu syna. Opravdu použil výraz "nedala". Jestli po synkovi tolik toužil, měl si napsat Ježíškovi. A… mám si rychle najít práci, končí s mým vykrmováním, prý se blížím jateční váze.

Uveďte nejvyšší dosazené vzdělání, název školy, obor studia, rok dokončení. Střední ekonomická škola, obor všeobecná ekonomika, 1984. S Radkem jsem se seznámila na hasičské zábavě v Kolodějích. Po maturitě jsem pracovala v Čedoku, on pracoval v optice. Láska na první pohled to nebyla, ale byl milý, chytrý a hezky voněl, což v té době, někdy v roce 1988 nebylo u kluků úplně běžné. Bydlela jsem v Podolí, v garsonce zděděné po babičce, spokojeně si užívala života, najednou mě popadlo vdávadlo a do toho se zrovna přimotal Radek. Alberta se narodila v roce 1990. Ještě dnes mi moje dcera vyčítá svoje sušenkové jméno. Inspiraci jsem získala během těhotenství, kdy jsem likvidovala neuvěřitelná kvanta sušenek Albert. V legraci ji škádlím, že ani sušenky Bebe nebyly marný a mohla dopadnout hůř. Narození dcery mě docela zaskočilo, do té doby jsem si myslela, že malé děti většinu času prospí. Alberta nespala téměř vůbec. Šestinedělí se stalo nejdelším flámem mého života. Radek zprivatizoval optiku, měl moc práce, domů chodil až večer. Obě babičky ještě pracovaly a obě bydlely daleko. Babička Měcholupská i babička Říčanská aspoň často telefonovaly a ptaly se, jak se daří Alince nebo Bertičce, podle toho,jak se popasovaly s jejím nezvyklým jménem a mě tím pouze utvrzovaly ve schizofrenním přesvědčení, že jsem porodila dvojčata.

V roce 1992 se nám narodila Barbora. Experimentovat se jménem jsem si už nedovolila, hlavně proto, že nejoblíbenějším jídlem tohoto těhotenství byly sardinky. A Sardine Kovandová - to je fakt blbý. Optika šlapala dobře, ale dluhy byly pořád velké a jméno RK Optik (Radek Kovanda) občas budilo v lidech dojem, že se jedná o realitní kancelář, volali na telefon uvedený v seznamu a snažili se nám prodat obecní byt.

Seřaďte si jednotlivé pracovní pozice chronologicky odteď do minulosti. Mateřská dovolená nebyla špatná, ale po pěti letech jsem holky s lehkým srdcem strčila do školky. Práci na zkrácený úvazek jsem nikde poblíž nesehnala, a tak jsem šla uklízet kanceláře do vodárny. S uklízením jsem zkušenosti neměla, ale těšila jsem se, že vydělané peníze budu mít pro sebe. Radek byl v té době na peníze opatrný. V práci jsem nastupovala v šest ráno, holky do školky vodil on. V půl osmé jsem byla hotová, většina kanceláří byla ještě prázdná, aspoň jsem se necítila trapně v gumových rukavicích a s hadrem.

Popište svou činnost v každé pozici. Na starost mě dostala paní Stehlíková. Bylo jí přes osmdesát a ve vodárně pracovala už za první republiky, mladinká nastoupila jako stenotypistka, pak se vlastní pílí vypracovala až na milenku generálního ředitele. Postupně prošla všechna oddělení. Věrná zůstala svému jedinému zaměstnavateli i po odchodu do důchodu a svým svérázným způsobem uklízela. Svou práci omezila pouze na vysypávání odpadkových košů a od všech zaměstnanců vyžadovala stoprocentní čistotnost. Špínu a nepořádek trestala tvrdě. Pokud se jí zdálo, že byl v kancelářích binec nebo prázdné lahve od vína vedle koše, příšerně jim tam vždycky naprděla a zase pečlivě zamkla, aniž by cokoliv uklidila. V úctě k jejím šedinám byli všichni vzorní. Já jsem paní Stehlíkovou milovala, bavila mě skvělými historkami o zaměstnancích a jejich rodinách.Vydržela jsem tam skoro dva roky. Alberta šla do první třídy, Barunka se plácala ve školce a já zůstala zase doma. A vcelku mi nic nechybělo, věnovala jsem se holkám, vodila je na různé kroužky. Byli jsme už bez dluhů a Radek otevřel novou optiku na Proseku. Přijal nové zaměstnance, pendloval mezí Podolím a Prosekem a nebyl stále doma. Vedoucí na Proseku se stala Markéta, mladá optička, kterou našel na inzerát. Moc se mi nelíbila, dostala vysoký plat, na můj vkus zbytečně vysoký. Holky rostly jako z vody, dnes jsou obě na gymplu a obě počítají s vysokou. Jejich kroužky jsem vyměnila za angličtinu a plavání.

Svůj profesní cíl formulujte tak, aby z něj personalista mohl pochopit váš přínos pro danou firmu. Pchá! Nemám profesní cíle, chci se jen postavit na vlastní nohy a spokojeně žít. Nepřekročte 2-4 řádky. Jsem tak nervózní, že špulím pusu i ze spaní. Můžete zmínit i některé osobní charakteristiky. V zrcadle jsem viděla svůj unavený obličej s našpulenou pusou nymfomanky. Radek s Markétou chtějí svatbu hned po rozvodu, musím se rychle rozhodnout. Zavolám Orálkovi. V telefonu byl velmi příjemný, navzájem jsme se omlouvali, mám přijít zítra. Držte mi palce.

(2007)

Velikonoční beránek

26. dubna 2016 v 19:32 | Michaela |  Povídání
Sportovec se mi pochlubil silikonovou oranžovou formou na pečení. Je prý úžasná a nemusí se vůbec vymazávat. Při vychvalování z ní hbitě vyndaval tvarohové buchty a řádně je cukroval. Tvarohové byly pro mě, pro sebe si udělal pár makových. Smála jsem se mu, že formu dostal na volebním mítinku ČSSD. Prý nee, zahučel nasupeně. Volil Topku.

Jedna z řídkých návštěv u něho v garsonce na Jižním Městě. Cesta busem mi trvala přes půl hodiny. Garsonka v pátém patře po jeho tetě, která před rokem vyskočila z okna. Na skok si vyjela do nejhořejšího, třináctého patra paneláku a skočila na druhou stranu než měla byt, tak se Sportovec může v klidu dívat z okna a nemyslet přitom na tetu. Připomínal ji jen fén v koupelně (on je holohlavý) a umělý kytky ve váze. S ním jsem byla poprvé v životě na hokeji v O2 aréně. Sportovec byl muž, kterého jsem chtěla milovat, ale on o to nestál. Stál jen o sex jednou za 14 dní (v jeho podání spíš znásilnění), ale o to jsem zase nestála já. Bylo to málo a furt jako poprvý.
Vztah/nevztah jsme ukončili po roce smrští vášnivých sms. Moje poslední byla: Smaž si moje číslo, udělám totéž. Jeho byla: To myslíš vážně?

Živě jsem si teď na ten večer s buchtama vzpomněla, stojím v obchodě a žmoulám v ruce formu na velikonočního beránka. Ano, oranžovou silikonovou formu, pevně rozhodnutá vyrobit svého prvního beránka. Nejsem v oblasti vaření a pečení zrovna zdatná, ale nedostatek talentu nahradím nadšením. Prvním krokem je odstranění nedůvěry k samotnému silikonu. Spíš nový prsa, než věřit tomu, že tu formu můžu šoupnout do trouby. Ale budiž. První pokus. Beránek nemá obličej, ten zůstal uvnitř formy. Pravda, nevymazávala jsem. Návod byl takový neurčitý, jakože jóó, ale klidně i néé. Já z vrozené lenosti néé. Tak pro ostatní lenory: vymazávat jóó.
Druhý pokus. Beránek se celkem povedl. Jako oči posloužily dva hřebíčky (koření), na krk dostal červenou mašli, jen je moc široká a beránek vypadá jak vzorný pionýr. Sportovec by koukal, jaká jsem šikulka.

(Ten kousek odpadl až při vázání mašle.)



Vzpomínky na školku

25. dubna 2016 v 23:50 | Michaela |  Povídání
Ve školce jsem se projevila jako kromobyčejně tupá holčička a moji mladou matku velmi trápilo, že neumím žádnou básničku. Ostatní děti sypaly básničky jak z rukávu. Pěkné básničky o zajíčcích, veverkách a jahůdkách, jen já jsem se přiblble uculovala a mlčela. První básničku mě naučila až bezzubá stará zelinářka při nákupu brambor. Prodávala zeleninu v dřevěné boudě na Zelené Lišce, bouda později vyhořela a pak ji město zlikvidovalo.

Já si pamatuji dodnes, jak jsem byla na sebe velmi pyšná a recitovala všude bez vyzvání:

Hop hop hop,
dědek bábu kop.
Kopnul on ji do prdele
stonala nám tři neděle.
Hop hop hop,
dědek bábu kop.

...a nechápala, proč byla máma naštvaná.

Další moje vzpomínky na školku jsou celkem negativní, nejedla jsem a nechtěla spát po obědě. Příčilo se mi usínat na zádech s rukama založenýma pod hlavou a když jsem konečně z nudy usnula, vzápětí se mnou cloumala učitelka, že mám vstávat. Ve čtyřech letech jsem byla zatvrzelá anorektička. Já a Marek Benda, my jsme prostě jídlo k životu nepotřebovali. Naše matky si nás pravidelně vyzvedávaly v jídelně. Já seděla nad talířem rozpatlaného čehosi, Marek měl talíř sice prázdný, ale všechno jídlo v puse. Vypadal jak nešťastný sysel. Po dovolení jít na záchod všechno vyplivnul do mísy. Vždycky jsem to na něj práskla v radostném očekávání, že dostane pravítkem na holou, jak mu jednou slíbila ředitelka. Slíbila, ale nesplnila.

Další celoživotní křivdou je, že na zahradě při hře na Čtyři z tanku (pes logicky nebyl) jsem nikdy nehrála Marusju, ale Lidku. Marusja byla vždycky Romana Batlíková a Janek byl Mirek Vošahlík, kterého jsem velmi milovala. Černobílý polský seriál o neuvěřitelných příbězích tankistů a psa Šaryka za druhé světové války a vůbec i další válečné filmy, to bylo moje dětství, kdy jsme se při hře na válku zuřivě mydlili klackama. Někdy si říkám, jestli moje děti neměly nudné dětství.

Rok 1970

Proč "Padesátka"..?

25. dubna 2016 v 22:49 | Michaela |  Povídání
Protože mi letos bude padesát, cítím se na padesát, vypadám na padesát a mám vrásky i na uších. Mám uši jak slon africký (Loxodonta africana).
Takže žádná souvislost s prvním filmem Vojty Kotka, i když jsem ho viděla. Jakub Prachař se mi moc nelíbí, mně by radost do života přinášet nemusel. Možná proto, že na zajíce nejsem. Mám psychologickou hranici 10 let, maximálně o deset let mladší chlap, a i s ní mívám problém.
Před lety jsem v jednom ženském časopise četla, co všechno má ženská do padesáti stihnout, bylo toho dost. Pamatuju si jen ty tři věci, které zřejmě už nezvládnu. Stále bojuju se svíčkovou (uvařit ji), nekoupím si kabelku v ceně měsíčního platu (drahá) a neplánuju lesbický sex (to fakt nevím).

Ale zpátky k filmu, mám pocit dluhu, když jsem si ukradla to jméno. Byla jsem v kině Lucerna krátce po premiéře, zvuk byl příšerný, bylo strašně špatně rozumět, natahovala jsem uši, co to šlo. Po skončení jsem je měla špičatý jak netopýr. Na Lucernu si dám příště bacha.
Padesátka je černá komedie, chvílema sakra černá, rozjezd skvělý, dojezd malinko pomalejší.
Pár bezvadných hlášek: Jsi studenej. Jsi na horách!
Český hory se spoustou sněhu.
Drsný humor horalů.
Dobré herecké obsazení.

Smála jsem se nahlas. A pak ještě jednou při pročítání recenzí na ČSFD, kde si SHit4U stejně jako já všimnul nevytěženého potenciálu Jiřího Schmitzera slovy: "Dejte Schmitzerovi kulovnici, vysaďte do lesa s chatou plnou teenagerů a říkám vám, že se z toho posereme všichni! Scény, kdy chodil jako nasraný myslivec Kuna po lese byly asi nejlepší."
Nevím, jestli nejlepší, ale každopádně dost dobrý.