Budu se mít ráda

Včera v 10:00 | Michaela |  Povídání
Budu se mít ráda a budu na sebe hodná, to je moje v duchu vyslovovaná mantra posledních deset let. Když se budu mít ráda já, budou mě mít rádi i ostatní, jsem někde četla. Tak nechápu, proč jim to tak dlouho trvá. Možná se nemám ráda dostatečně. Hodná jsem na sebe většinou čokoládou nebo plzní, ale dnes jsem si koupila úzké černé džíny, které jsou s čokoládou a plzní poněkud nekompatibilní. Také si těch deset let slibuju koupi krajkových černých kalhotek s prostřiženým rozkrokem, doba ovšem mezitím pokročila a kalhotky mají většinou průstřihy dva. To není nic pro mě. Jestli si je někdy koupím, můžu si je rovnou nechat zarámovat, a s rámováním já zkušenosti teda mám.

Prvorozenému jsem nechala zarámovat památeční Richieho boxerky. Maturoval z matiky v posledním možném termínu a chtěl nějaký amulet, něco pro štěstí. Měl ses učit, blbečku. Když u mě nepochodil, vzal si na sebe ty půjčené boxerky, maturitu udělal, proto jsou památeční. To bylo období velkých pařeb, kdy přespával různě u kamarádů a jak je velmi čistotný, vždy se dožadoval zapůjčení čistého prádla. Já pak doma prala a žehlila cizí trencle a přemýšlela, jestli je syn na holky nebo né.


V galerii kroutili hlavou, byly trochu jeté i maličko roztrhané

Filip mě nemá rád, ale je mým šéfem a musím ho poslouchat. Přidal mi sice peníze, ale na revanš i práci, kterou jsem nechtěla dělat. Opravdu nechtěla, jsem býčice a nemám ráda, když na mě někdo tlačí. Taky znám svý limity a jsem hrozný nervák. Filip vymyslel, že když už sedím na call centru, budu vypomáhat na zákaznické lince, radit klientům s programem, kterému vůbec nerozumím. Strašně jsem se klepala a zvedala telefon s hrůzou, co budou na druhé straně potřebovat. Jo, stresuju se tím, nad čím ostatní mávnou rukou. Nakonec to zvládám, protože všichni okolo mi pomáhají.

Jenže ten šupák Stres si počkal, až se relativně uklidím a pak zaútočil. Najednou se mi špatně dýchalo, měla jsem pocit, že se udusím, nemohla jsem polykat. Sousto uvízlo v krku, když jsem se napila, voda zůstala nad soustem. Záchvat paniky. Říkala jsem si, že to zvládnu. Nešlo to. V metru jsem nemohla nastoupit do vozu, měla jsem strach, že se cestou udusím. Plakala jsem na nástupišti, že skončím v Bohnicích. Mně ovšem domů jezdí jenom metro a z Anděla je to pěšky sakra daleko a vlastně ani netrefím. Celý víkend jsem s tím bojovala. V pondělí jsem statečně šla do práce. Cítila jsem se dobře, jen občas jsem nemohla dodechnout. Pak jsem nebyla schopná vejít do tiskárny v Nekázance, zase jsem měla strach, že uvnitř nebudu moct dýchat, mluvit. No, ukecala jsem se, toho mladýho tiskaře znám pár let, v nejhorším prostě odejdu ven. Scénka mě nakopla k návštěvě praktické lékařky.

Všechno jsem jí převyprávěla a dostala Neurol. Zuzana nechtěla věřit, že tohle návykový svinstvo může předepsat obvoďačka. Může. Uklidnila mě, že jsem ještě OK, že mám mít dva prášky furt u sebe a bude mi možná stačit jen to vědomí záchrany v dosahu, pokud ne, mám jeden rozkousat. Dětem jsem vysvětlila, že jsem bláznivá, aby braly ohled. Druhorozený mi dokonce v půl desátý večer došel do Žabky pro čokoládu, Zuzana slíbila, že mě o víkendech bude brát z blázince na procházky. A já se rozhodla, že si koupím malý medailonek na krk. Holky v něm nosí fotky dětí, to já nemusím, mám je doma, jiné fotku chlapa, já žádnýho nemám. Já si tam nacpu Neurol a budu se mít ráda a budu na sebe hodná.

A co na to Doktorka se srdcem...?
modra-svatava.cz

 

Další články


Kam dál

Reklama